91 let

91-letá paní byla přijata na oddělení s podezřením na tranzitorní ischemickou ataku, tj. přechodné porušení mozkového prokrvení. Po probuzení špatně hýbala pravou rukou, dokázala se ale s pomocí ještě staršího manžela dobelhat k lékaři a ten ji odeslal k nám. Nebylo to tak zlé, u nás byla skoro bez potíží. Tedy bez obvyklých potíží, jaké může mít jeden se stovkou na krku - nejistota při chůzi, motolice...

Již vstupní vypočetní tomogram ukázal překvapivý nález, a sice osteolýzu ve spánkové kosti. Při demonstraci se říkalo

---

osteolýza, ale v záznamech bylo natvrdo napsáno: tumor.

Bylo to na pravé straně lbi, s potížemi naší nemocné to asi nesouvisí.

V předešlých zprávách se píše: "Podezření na bronchiální karcinom, tedy rakovina plic. Nemocná vyšetřována počátkem roku 2019. Rentgeny, CT. Další vyšetření včetně bronchoskopie odmítla, propuštěna, únor 2019 ukončeno.

Že může být souvislost, je nabíledni. Takže se chvíli dohadujeme s kolegyní - objednáme rovnou celotělové CT, abychom zhodnotili rozsah nádorového postižení, anebo uděláme nejdřív normální kontrolu rentgen? Obvyklá namítka, pokud bychom stejně dělali CT, můžeme rentgen ušetřit, stejně jako sonografická vyšetření.

Protiargument: Změní nález na CT naše rozhodnování? Bude se pacientka léčit, když to už před víc než rokem odmítla? Tehdy byla mladší a měla určitě více šancí.

Nakonec rozhodnuto - objednáme klasický rentgen plic. A už ten ukazuje rozsáhlé postižení, asi třikrát větší než při předešlém vyšetření. Takže máme před sebou obraz pokročilé rakoviny plic, asi s metastázou ve lbi, ultrazvuk pak ukazuje plicní výpotek. Můžeme uvažovat o ozáření ložiska, pokud získáme histologii a bude to málobuněčný karcinom, nebo o nějaké formě chemoterapie. Naší pacientce je 91 let. Takové terapie jsou zatěžující, nepříjemné, a nějaký zázrak se čekat nedá. Navíc v 91 letech asi příliš života nepřidají.

Pokoušíme se situaci naší nemocné vysvětlit. Je ale z toho přetížená.... ne, jen žádnou operaci, vyšetření...nevím. Zjevně sama neví, co je správné.

Zatelefonuji dceři naši nemocné. Je zákaz návštěv, pozvat ji k pohovoru se oficiálně nesmí. Ale diskutovat o takových věcech po telefonu taky není košer. "Nevím, operaci maminka nechce, nevím, co je nejlepší..."

Takže rozhodneme sami. Závěr - pokročilý karcinom plic, s metastázou, paliativní situace, pacientku propouštíme domů (umřít).

Jednou, možná brzy, přijde doba, kdy jí bude zle. Kašel, dušnost, další mrtvice, slabost. Zase si zavolá rychlou nebo bude odvezena do nemocnice. Vzkaz pro další, kdo ji budou léčit - tuto nemocnou nelze zachránit. Tak se o to ani nepokoušejte.

Nevím, zda jsem o tom nepsal už jinde a neopakuji se. Ještě jako medik jsem se na jedné akci setkal s jednou přechytřelou studentkou teologie. Moc ráda nám o přestávkách dávala lekce.

Jednou jsme probírali téma euthanasie. Jistě naivně, o životě jsme toho ještě mnoho nevěděli. Ale vzpomínám si, kdy vykřikla s větou: "Lékaři přece musí zachraňovat každý život. Je to jejich povolání, poslání, povinnost..."

Přece jen jsem z fakulty něco věděl, tak jsem namítl: "stoletého přece nepůjde zachránit." Odpověď: "Dokud je nějaká naděje, a ta je vždycky, musí se bojovat."

Nevím, zda to měla z nějaké příručky. Ale podobné názory nesdíleli ani ti nejmilitantnější prolife, a to jsem zažil všelijaké názory.

Včetně požadavků na zákaz transplantací, které srovnávali s kanibalismem.

Asi se k tomu tématu vrátím.