Zajímaví pacienti

Klienti, se kterými se potkávám, jsou samozřejmě lidi z masa a kostí. Narodili se a vyrůstali v nějakých rodinách a pak vystudovali školy, věnovali se nějakým povoláním a snad zálibám, uzavírali sňatky, někdy se rozváděli, prožili lásky, zklamání, někdy návraty...

Někdy do jejich životů zasáhl osud více, než by měl. Pak za nimi bývají i dost napínavé životní příběhy Jsou to pamětníci dějinných zvratů. 

Mezi pacienty jsem měl pamětníky, kteří zažili různé útrapy. Hodně z nich jsou  sudetští  Němci, kteří pamatují odsun.  Je zajímavé poslouchat, jak to tehdy bylo. Ze dne na den sbalit pár kufrů, a odejít na shromaždiště. 

Hlavně v Bavorsku, ale i v Sasku jsem pak potkával mnoho etnických Němců, kteří přišli hlavně z Kazachstánu. Jsou to potomci a někteří i pamětníci entické německé menšiny na území Sovětského svazu. Na začátku velké vlastenecké války se stali podezřeními, byli nahnáni do dobytčáků a deportováni do nehostinných pustin Kazachstánu, kde si museli vybudovat novou existenci. Po rozpadu SSSR hodně z nich a jejich potomků emigrovalo. Jako Němci původem dostali okamžitě německé občanství  a všelijaké sociální výhody. Vyznačovali se německy znějícími jmény a příjmeními, přitom - pokud vůbec uměli německy, pak se silným ruským přízvukem. Často pak závislostí na alkoholu a různými potížemi plynoucími z alkoholismu.

 

Na twitteru jsem vedl hashtag #zajimavipacienti pod svým účtem. Občas jsem se zmínil o někom zajímavém a přidal k němu poznámku. Tak několik z nich zmíním i tady. 

Je to taková trochu pestrá kytice různých typů a osudů.

I. Paní, jež pamatovala císaře pána 

Byla to jedna z mých prvních služeb na začátku kariéry, někdy na konci roku 1995. Do nemocnice na centrální příjem přivezli starou paní. Přišla pro závratě a s podezřením na cévní mozkovou příhodu. Paní se na mě usmívala a zdála se být v celkem dobré náladě. "Točí se mi hlava...víte, já snad přes dvacet let nebyla u lékaře."

Podíval jsem se na dokumentaci a nevěřil svým očím. Ročník 1896. Rok narození začínal osmnáctkou, to jsem znal jen u svých prababiček. 

"Kolik vám je?" "No budu mít stovku za čtyři měsíce, těším se, bude to velká sláva." Už nevím, co přesně odpověděla na otázku, kolik má už pravnuků, ale znala je všechny a byla zcela v obraze. Ukázalo se, že už nechodí a nevstává, ale točení hlavy i vleže byla novinka. 

"Chcete do nemocnice?" - "Ale ne, k čemu by to bylo. Té stovky bych se chtěla dožít, ale když Pánbůh nedá, tak co..Pusťte mě domů."

Další vyšetření jsem nepsal. Ta paní nevypadala, že by měla nějaké větší potíže. Budu mít já v jejím věku potíže se závratěmi? Pochybuju... 

Zatímco jsem na psacím stroji (tehdy byla ještě doba strojopisu) sepisoval elaborát, vyprávěla: "Když mi bylo 16, bylo ještě před velkou válkou. S rodinou jsme vyrůstali ve Vídni. Pomáhala jsem mámě, pracovala jako služebná. V neděli jsme chodili na procházku do parku.  U Schönbrunu. Občas tam v neděli vycházel na procházku nebo projížďku  v otevřeném kočáře císař František Josef I. Tak jsme ho zdravili a mávali mu."

Měl jsem několik takových pacientů nebo spíš pacientek, jejichž narození začínalo

osmnáctkou. Dnes už myslím nejsou. Nejstarší pacient, ke kterému jsem teď vyjel se záchrankou, měl 105 let. Krvácení z konečníku... ale nechal jsem ho na místě. Do nemocnice nechtěl. Bylo to v domově důchodců, a ve vedlejším pokoji spal prý i nejstarší občan našeho města - tomu je prý 107 let. 

Pacienti ve věku přes devadesát let ale ještě přicházejí běžně. Pak někdy nastupuje dilema, jak daleko bychom měli jít s intenzivní terapií. Platí, že v případě mrtvice se systémová trombolýza podává, i na intervence se myslí. Podle platných doporučení nemá horní hranici, a i eticky není jedno, jestli člověk, který se ještě mohl pohybovat a měl kvalitu života, stráví pak jeho zbytek zcela ochrnutý. Nejstarší, který byl léčen systémovou trombolýzou, měl 101 let. Jiný pacient byl ve věku 102 let ještě operován, a byla mu implantována protéza ramenního kloubu. (to si už myslím je fakt na hraně).

Každopádně víme z  Bible, že dny člověka by měly činit 120 let  (Genesis 6:3 Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let." 

A 120 let by mělo lidské tělo vydržet i podle genetiků (zkracování telomér, počet buněčných dělení..)

 II. Manželky se ptát nebudu, přes třicet let jsme nepromluvili

Důvod k odeslání tohoto velmi sympatického staříka do nemocnice mi přišel zvláštní. Pán byl ve věku počínajících 91 let, pyšnil se titulem ing., a vyhlásil, že cvičí jógu. Je jogín a to ho udržuje v kondici. A to byl i důvod, proč byl odeslán k vyšetření za hospitalizace. Pobolívalo ho v křížích a když udělal vestoje hluboký předklon, tak již nedosáhl dlaněmi na zem. 

Chtěli byste mít takové potíže? To jsem si taky řekl. Já nedosáhl při předklonu ani prsty na zem a to ani v dětském věku. Ale - necvičil jsem jógu, s výjimkou několika kurzů na kolejích. 

Ani nevím, co si pán od nemocnice sliboval. Vlastně jen chtěl vědět, zda mu není něco vážného. Protože jsem ani nevěděl, co dál, nabídl jsem mu léčbu na geriatrii v léčebně v horách. Byl nadšený: "Jasně, hned zítra pojedu!"

Zeptal jsem se: "A nepotřebujete třeba sbalit nějaké věci?"

-"Ne, mám vše, co chci, s sebou." 

"A nepotřebujete třeba dát zprávu manželce?"

-"Manželce? S tou jsem už třicet let nepromluvil. Ta nemusí nic vědět, asi ani neví, že nejsem doma a že jsem tady u vás."

Vskutku měli asi zajímavý vztah. Nu, příklad jsem si z něho nebral. 

 

III. Seděl jsem v kriminále přes 15 let 

Tento pán byl vyšetřen jen v ambulanci na centrálním příjmu. Měl podlomené zdraví, a deformity na ruce. Vyprávěl, jak k nim přišel. "To víte, uran. Jáchymov." 

"Byl jste horník? Nebo jste tam byl v kriminále?" 

"Zavřený, patnáct let jsem si poctivě odseděl." 

"A co jste provedl? Politický?" 

"Ano, přesně. Byl jsem totiž po válce sociální demokrat. Když tu začali vládnout komunisté a udělali slučovací sjezd, odmítl jsem do KSČ přestoupit. Nechtěl jsem mít s tou sebrankou nic. Tak jsem skončil.... v kriminále. Skoro všichni, co jsme odmítli, jsme skončili v kriminále..."

S úctou jsem řekl řekl tomu člověku: "Takže jste bojovník za svobodu. No a co nyní, vrátil jste se do sociální demokracie?"

"Za nic na světě. Vždyť tam jsou všichni komunisté. Neudělal jsem to tenkrát, nebudu ke komunistům vstupovat ani nyní."

IV. Měla jsem tu čest potkat doktora Mengele

Možná této sympatické usměvavé babičce jsem měl vyhradit první místo. Přišla k plánované hospitalizaci pro nějaké potíže, je to přes dvacet let, tak si už nepamatuju, proč... Ale pamatuji si její krásnou babičkovskou usměvavou tvář. 

A pamatuji si, že její jméno končilo na nějak ....steinová.

"To máte nějaké jaksi židovské jméno..." 

-"Ano, taky jsem Židovka." 

Podívám se na ročník.1921. To musela pamatovat protektorát. 

"Vy jste Židovka? Vy jste žila za války?"

-"Ano"

"Prodělala jste nějaké útrapy?"

-"Ano. Prošla jsem Osvětimí." Řekla, aniž by ji přátelský úsměv ztvrdnul. 

"Osvětimí? Bylo to tam jak se říká v dokumentech, ve filmech? Selekce a tak?" 

-"Ano, měla jsem asi štěstí."

"A viděla jste tam toho dr. Mengele, který ty selekce řídil?"

Na to odpověděla bez mrknutí oka: "Ano, měla jsem tu čest se s ním setkat."

Byla to pak moje VIP pacientka. 

Víme, že lidé, kteří prošli takovými útrapami, často ve stáří trpí depresemi, pocity viny a popsány jsou poruchy spánku s ošklivými sny, které je pořád vrací k prožitému. Možná, že i tato paní to tak nějak měla. Ale nedávala to najevo. 

Nedávno jsem měl jednoho pacienta. V požehnaném věku asi 93 let dostal kmenovou cévní mozkovou příhodu, a zůstal těžce postižený. Nakonec odešel na paliativní péči. Celkem mě to mrzelo. Ale kolegyně mě utěšovala: "Měl dlouhý život, a prožil leccos. Za války přežil koncentrák..."

"Proč?" zeptal jsem se. Byl německý antifašista? "Ne, ale Žid. Už to jméno...Rotstein.." Taky mě pak napadlo. Velký nos a rty...

V. O nohu jsem přišel v bojích na Dukle

Tento pán měl celkem padnoucí protézu. Taky přišel, jak to už v Čechách bývá, s  vertebrogenními potížemi, tedy s páteří. 

"Kde jste přišel o tu nohu?"

-"To bylo za války. Válečné zranění, střepina."

"Kde jste bojoval? "

-"Na Dukle." 

"Jako v tom památném boji Svobodovy armády?"

-"Ano." 

"Takže jste hrdina a bojovník za svobodu...."

Taky jsem myslel, že to bude hrdina. Možná byl, nevím. Když jsem se ho zeptal, jestli je ve svazu bojovníků za svobodu, odpověděl: "Tam mne nevzali. Vlastně - o tom, že jsem byl ve Svobodové armádě, se ani moc neví. Víte, já jsem byl předtím ve wehrmachtu. Jsem od Opavy a musel jsem narukovat jako slezský Němec. Bojoval jsem v Rusku, ale brzy jsem se dostal do zajetí. Tam byly příšerné podmínky. Abych to vůbec přežil, přihlásil jsem se pak jako Čechoslovák. Tak jsem se dostal k Svobodovi. Ale že jsem byl i ve wehrmachtu, to mi nezapomněli. Takže po válce žádné výhody, žádný příspěvek k důchodu..."

Tímto tento medailonek zajímavých pacientů prozatím končím. Až se mi v hlavně zase nasbírají, vrátím se k němu.