Svědci Covidovi a (ne?)veselé zážitky s očkováním

Bude to asi dnes trochu delší. I když v doporučeních pro bloggery stálo, psát delší zprávy, a členit na kapitoly, většinu čtenářů včetně mne dlouhé kapitoly odrazují. Ale jsem už takový, neumím vše popsat jednou větou. Budiž to bráno jako pokus o podání zprávy budoucím, jak to dnes chodilo. 

Zrovna před chvílí došel vnitřní mailovou poštou vzkaz, že došla (konečně) várka očkovací látky. Tentokrát je jí dostatek a tentokrát každý, kdo projeví zájem, se může okamžitě přihlásit nebo pro očkování na centrální příjem naší nemocničky osobně dojít. 

Když jsem odcházel z práce (tyto řádky psány 22.2.), viděl jsem asi třicetihlavovou frontu lékařů a sester na centrálním příjmu - zájemci o očkování. Snad se na všechny dostane, není to tak zamozřejmé, jak budu psát dále. Chvilku jsem zápasil s pokušením, udělat si fotku této fronty, připomínající socialistickou frontu na banány. Ale ne, na to je přísný zákaz z ředitelství, za její odhalené zveřejnění hrozí vyhazov z práce.

Také v ranních zprávách saského radia PSR jsem slyšel, že v Sasku se konečně podařilo distribuovat dostatek látky, takže k očkování se už mohou přihlásit lidé priority II - to jsou učitelé, vychovatelé a další, kteří se setkávají s větším množstvím lidí (Priorita I byli staří lidé přes 80 let a zdravotníci pracující v riziku - budu o tom psát dále).

Je to dozajista dobrá zpráva. Do konce roku má být proočkována většina obyvatelstva v Německu. Ale zatím to vázlo, podobné problémy jako v ČR. Do konce března prý bude do Saska dodáno asi 350 tisíc vakcín, tak to říkali v radiu před dvěma týdny. Do Saska, které má přes 4 milióny obyvatel. 

Nebudu se teď rozvíjet o teorii očkování obecně či speciálně proti COVID, poznámky a názory o vakcínách včetně ruského SPUTNIKU jsem četl dokonce i zde na jiných blozích. I když mi žena doporučila, ať udělám rešerži a napíšu o tom nějaký odbornější článek, protože lidi by to zajímalo. Někteří jsou znejistěni tím, co se o očkování píše, různě více méně kvalitní informace na internetu. 

Možná se do toho někdy pustím, tentokrát ale jen opíšu své osobní názory a hlavně zážitky s touto záležitostí, jako zprávu pro budoucno.  

Jistě víme, že očkování není bez komplikací. Také víme, že není beze zbytku účinné, a že virus asi nevymýtí. Virus COVID podobně, jako virus chřipky rychle mutuje a mění se. Takže i očkování proti němu bude mít asi jen omezenou účinnost. Každopádně aspoň něco. Nic lepšího nemáme. O zázračných lécích od hydrochlorochinu přes virostatika jako  remdesivir či favipiravir po isoprinosin se víc píše v novinách, než v odborném tisku. 

Z COVID mám respekt, proto jsem i já chtěl být očkován, jakmile se tato možnost objevila.  

 

 

Jak je to s COVIDem, to ví asi každý. Katastrofa, která tady sto let nebyla, a asi ještě za dvě stě let se bude připomínat. Nejspíš zůstane díky mediím  v kolektivní paměti, ne jako ona španělská chřipka, která kosila svět před sto lety. 

Ale nejsem futurolog ani prorok. Přiznám se, že před rokem jsem si z nastávající paniky dělal legraci. Nebylo divu, bylo to už potřetí, co jsem tohle poslouchal. O desetitisících mrtvých se mluvilo při objevení se tzv. ptačí chřipky a pak prasečí chřipky - pamatujete?  Bubliny, ze kterých nic nevzešlo. Ještě v březnu a dubnu, když přišla první vlna,  nevypadalo to tak dramaticky. Kde máme ty přeplněné nemocnice a ventilátory na chodbách? 

Co tento vir dovede, ukázalo se až docela nedávno. Druhá vlna od listopadu přes Vánoce naplnila apokalyptické prognózy. Plné oddělení, nemocnice změněná v Covidarium, lidé umírali tak, že jsme jim nestíhali psát závěrečné zprávy. Povětšinou staří a nemocní lidé, u nichž se dalo čekat, že jim už tolik života nezbývá, ale kteří by za jiných okolností ještě mohli být nějaké měsíce a roky mezi námi.

Svět už není, jako býval. Máme lockdown, ekonomika se propadá, lidé zchudli. Přicházejí o práci. živnostníci a hospodští krachují... 

V létě jsme navštívili výstavu dravých ptáků s ukázkou jejich výcviků. Vedoucí a zjevně velký znalec ptáků a jejich zvyků se k tomu jen vyjádřil, ale jeho slova mohu podtrhnout: "Lidi si už rozežraně mysleli, že jsou neomylní. A příroda zase ukázala, jací jsme malincí. Jedním malinkým virem. Jak geniální..." 

Kolektivní psychika reaguje různě. Hlavně na sítích jako twitter to můžete pozorovat. Od plašičů, kteří šíří paniku, po popírače, kterým se říká chřipečkáři. Jsou i blázni, kteří popírají to, co vidí. Tento blog není politicky vedený,  nebudu tedy  opakovat, co si myslím o lidech,  jako  je třeba Václav Klaus. Sám jsem se na twitteru pokoušel psát o svých zkušenostech při práci a setkávání s COVID případy. Zasloužil jsem si přezdívku a zařazení do skupiny #svedcicovidovi.

Za všechny uvedu dva případy z posledních týdnů, na které jsem si vzpomněl. 

 

I.  

Mladý kluk ve věku nějakých 38 let, tedy o hodně mladší než já. Zavolal  pro záchranku, že se dusí, nemůže dýchat. A že má čerstvě zjištěný COVID. Přijeli jsme, a musím přiznat, pravda,  trochu času jsme ztratili před domem, kde měl bydlet, tím, že jsme si  natahovali ty COVID obleky. 

Kluk žil ve starém domě z padesátek, ve 4. patře bez výtahu. 

Našli jsme pootevřené dveře, ale zaklíněné jeho tělem.  Ležel zhroucený za nimi, ještě měl smartphone v ruce. Protože nebyl zrovna drobek a opíral se o dveře, museli jsme je vypáčit.  

Pravděpodobně mu bylo špatně, chtěl vyjít na chodbu a dolů, ať mu někdo pomůže a asi zkoušel znova  zavolat na záchranku.  Přitom se asi zhroutil za dveřmi. 

Zahájili jsme reanimaci. Na začátku byla na monitoru lajna, tedy nulová linie. Srdce stojí, a pro reanimaci to znamená velmi nepříznivou prognózu. 

Po několika cyklech masáže srdeční s dýcháním  a inhekcemi s adrenalinem se podařilo srdce nahodit, nulová linie se změnila v obraz komorové fibrilace, což je sice pořád velmi špatné, ale o stupíneček lepší, protože komorová fibrilace se dá někdy opravit elektrošokem. To se i podařilo, jak se říká, podařilo se nám ho nahodit, srdce ale dál bilo pomalu, však při stimulované akci měl i svůj pulz. 

Pak následoval transport tohoto asi 110 kg těžkého chlapa po schodech - musím podotknout, že v této sestavě tvořily polovinu ženy. Zeptal jsem se, zda budeme volat hasiče, ať nám s transportem pomohou. -Ne, nebudeme se zdržovat, odpověděly statečné holky. 

Byl to nápor, snést toho kluka v matraci ty čtyři patra, a za matrací tahat ventilátor a monitor. Dole v sanitce, když jsme se tam konečně dotrmáceli,  jsem dobrých pět minut nemohl promluvit, jak jsem byl udýchaný. Asi bych měl více cvičit....anebo zvážit, že toho nechám, už nejsem nejmladší. Tahání těžkých těl patří taky občas k této práci. A přece nemohu nechat ženské, ať ho vláčejí samy. 

Vysoké domy bez výtahu se stavěly v padesátkách, norma byla, že výtah musí mít nějak až od 5. patra. A už je v tom zákonitost, že čím nemocnější - a těžší - pacient, tím výše bez výtahu bydlí. 

Další zákonistí je, že se obvykle pokazí ten senzor, který nejvíce potřebuji nebo je rozhodující. U tohoto nemocného, nestabilního, na ventilátoru, pak kapnometrie. Použití kapnometru je pro kontrolu  funkce ventilace povinné podle standardů a jeho výpadek mi dělá opravdu vrásky. 

Kapnometr je senzor, který u nemocného se zavedenou tubou pro dýchání měří koncentraci kysličníku uhličitého ve vydechovaném vzduchu. Tím umožňuje kontrolu, že tubus správně leží a prodýchává plíce a nesklouzl do jícnu. Dává jakousi kontrolu, že nejde o chybnou intubaci s fatálními důsledky. (S určitým zjednodušením pro laiky - v žaludku je koncentrace kysličníku uhličitého velmi nízkká, skoro neměřitelná, protože vzduch v žaludku má stejné složení jako vzduch, který dýcháme. V něm je koncentrace CO2 nízká. Kdežto do vydechovaného vzduchu z plic se přimíchává CO2 přivedený krví z těla. Jeho obvyklý podíl výrazný, 15-35 procent podle účinnosti dýchání a podle jeho o´koncetrace lze měřit účinnost plicní funkce a nastavovat parametry ventilátoru). 

Zavezli jsme ho pak na nejbližší intenzivní stanici. Bohužel, i přes přechodnou stabilizaci, transport nepřežil, přivezli jsme ho mrtvého. 

Mohli jsme pro něho udělat víc? Asi ležel se zástavou srdeční už dlouho, měl široké neregaující zorničky. Ex post uvažuji, že jsem mu mohl hned na začátku podat trombolýzu. Experimentální metoda, při pedpokládané plicní emolii při COVID infekci by mohla něco přinést. Ale asi ne mnoho. 

II. 

Dalším zážitkem byl výjezd ke konci jinak klidné služby s hlášením: "Bušení na hrudi." Přijeli jsme k jedné  paní zjevně ruského původu, podle silného dialektu. Seděla na posteli a vyprávěla, že v noci kolem třetí hodiny byla probuzena  dušností a bušením na hrudi. Ty potíže ale mezitím přešly. Ano, proč volala záchranku až ve tři odpoledne - protože jí to přikázala její dcera.

Kolem se motá a ochomýtá starší asi osmdesátiletý pán, zjevně moc nechápaje, co se děje. Paní taky vysvětlluje: "To je můj manžel. Je těžce dementní."Ne, do nemocnice nemůže, kdo by se o manžela postaral? 

Natočili jsme EKG, paní jsem rychle vyšetřil, poslechl, jasně, má potíže, nakonec má astma a srdeční slabost s fibrilaci síní, ale nezdá se, že by to s ní bylo až tak zlé. V podstatě ji uklidňuji. "To víte, mám strach, když mám ten COVID." 

"Vy máte COVID?" 

-"Ano, včera mi to zjistili, měla jsem trochu teplotu a kašel a nechala se testovat..."

Platí známé pravidlo, že nejdůležitější informace sdělí pacient ve dveřích při odchodu domů. Má COVID...do pr...., jak to že to nevíme? My jsme sem vešli a nemáme ochranné obleky ani pláště, nevyměnil jsem si masku a nenasadil brýle... Vždyť to měla být první otázka, položená, když saniťáci otevřeli dveře. Co víc, to měla být otázka, kterou měl položit už dispečer při vyřizování telefonického hovoru. Později se ukázalo, že hlášení přebíral nejmladší sanitář, ještě učedník v kurzu Notfalsanitäter,  tuhle informaci asi přeslechl. Prý to Leitstelle věděla a hlásila. Nu každopádně na písemném messengeru, který se posílá na pager, se o tom nepsalo. 

Mojí saniťáci naplnili známé prořekadlo, že kdo uteče, ten vyhraje, a asi chtěli vyhrát první cenu, protože po informaci o COVIDu nemocné se otočili a vypadli z bytu. Nechali mě v bytě samotného s pacientkou, pro kterou jsem rychle vyplňoval protokol o výjezdu. O něco později přijala má paní telefonát na mobil. V ruštině rozmlouvala se svou dcerou...a pak přiznala: "Moje dcera mi nadává. Že mám jít do nemocnice a říká, že se o tátu postará. 

Takže...jsem po sepsání vyšel ke svým saniťákům a trochu škodolibě jim oznámil: "Pacientka změnila názor, pošleme ji do nemocnice. Běžte si ji převzít..."

Jejich úprku bych se smál, asi bych mávnul rukou i nad opomenutím mladého sanitářského učně, že nepředal hlášení. Ale tady jde o COVID a z toho mám respekt. Pokud se od té paní nakazím a umřu, budu je chodit strašit taky. 

Později jsem se dověděl,  že v nemocnici se zhroršila její dušnost, třetí den v noci měla náhle srdeční zástavu a po reanimaci teď bojuje o život na JIPu. Asi taky COVID-embolie. Shodou okolností jsem byl u ní na konsilku. Trpí křečemi - myoklonus-v rámci hypoxemické encefalopatie. Lidově řečeno, byla přidušená. Ale tenhle stav nemá nejhorší prognózu. Akorát jsem se teď hádal s vedením lékárny, léčbou volby je piracetam, který se zdráhají ji objednat.

I. 

 

Tak se mi nedivte, že jsem měl o očkování proti COVID velký zájem. Už před Vánocemi se začalo mluvit o tom, že se vakcína v dohledné době objeví. V té době jsem se nechal naočkovat proti sezonní chřipce. 

Každý rok se nechávám přeočkovat, i když pravda, stalo se, že jsem některý z let vynechal a zapomněl. Je pravda, že chřipku jsem poznal naposledy na základní škole. Nachlazení ano, kašel, teplotu, ale i to už dlouho ne, a naposledy jsem byl nemocný někdy před patnácti lety. A chřipku, jak probíhá, se 40°C, tu jsem neznal. 

Tento rok jsem na očkování jaksi pozapomněl, tak jsem se k němu dostal až před Vánoci. Klasický problém, došla vakcína. Přišla až po Vánocích, a hned první den po Vánocích jsem si nechal protichřipkovou vakcínu píchnout. 

Před tím píchancem se mě očkující vedoucí lékař centrálního příjmu zeptal: "Necháte se očkovat i proti COVID?" 

-"Jasně! Ona už je dostupná látka?"

"Zatím ne. Ale v polovině ledna ji budeme čekat."

 

II. 

 

Jenže, v rozporu s tímto prohlášením, druhý den po této události na ranním hlášení bylo našim vedením oznámeno: "Dostali jsme vakcínu, jsme zařazeni do první vlny. Můžete se nechat naočkovat. Zatím ale kvůli pořadí priorit mají nárok na očkování pouze pracovníci jednotky intenzivní péče a  stanice I (která se přeměnila v Covidarium,  stanice pro nemocné s COVID). Lékaři i sestry. 

Patřil jsem do této kategorie vyvolených. Jednak jsem v té době vypomáhal na COVID-stanici. Půl dne jsem nemocným s COVID píchal odběry a zaváděl jehly. (Dokud nebyli posláni na výpomoc lékaři z dětského oddělení a kožního oddělení, kde se omezil provoz). Navíc jsem jezdil se záchrannou službou, a to i pro nemocnici, a z výjezdů tvořili nemocní s COVID v té době většinu klientely. Jenže: "Vy jste byl včera na očkování proti chřipce." 

-"Ano."- 

"Tak bohužel. Od posledního očkování proti něčemu jinému musí uplynout aspoň 14 dní. Ptejte se po Novém roce.  

 

III. 

 

Sotva skončily silvestrovské oslavy a předepsaná doba hájení (u mne ještě ukrácená tím, že jsem si vybral po Novém roce několik dní dovolené, abych mohl navštívit své rodiče a vyřídit několik záležitostí v místě rodiště), přihlásil jsem se znovu k vedoucímu  centrálního příjmu k onomu očkování.  A tu mne spražila lakonická odpověď: "Vakcína došla!" Znělo to jako ona reklama: Mattoni už došla... ale veselo  mi nebyla. Moje pocity se daly shrnout do směsice zklamání a vzteku. Zvláště když vedoucí dodal: "Kdy přijde, nevíme, zeptejte se tak za měsíc." K tomu se přidaly pesimistické zprávy v mediích o problémech s distribucí, krácení dodávek, neschopnosti objednání. (Pro čtenáře, kterým tohle připomíná kritiku Andreje Babiše ze stran opozice, dodávám, že píšu o poměrech v Sasku, nikoliv v ČR).

IV. 

V té době, přesně po Novém roce, vyšel emailový oběžník vydaný ředitelem záchranky. Pan ředitel se dušoval snahou o prosazení priority  očkování  pro pracovníky záchranné služby. Byl ale skeptický dodatek: "Nevím, zda se mi to podaří, konkurence je silná." Doporučení, aby se lékaři pracující v nemocnicích nechali zaočkovat v režii svých zaměstnavatelů. 

P.S.:  Pokud s tím je nějaký problém, obraťte se na mne.

 

V. 

 

Když jsem dospěl k zjištění, že u nás v nemocnici se už očkovat v dohledné době nebude, obrátil jsem se mailem na ředitele záchranné služby. Stěžoval jsem si, že o očkování mám zájem, a můj zaměstnavatel není sto mi ho poskytnout. Obratem přišla odpověď: "Je mi líto, doočkovali jsme včera. Další vakcína není a nebude. Můžete se zkusit obrátit na veřejný portál."

Jářku věřte mi, byl jsem opravdu zlý. Bylo to zrovna v časech, kdy jsme se záchrankou jezdili k jednomu COVID případu za druhým. 

Ono je docela dobře možné, že jsem tu covidovou nákazu už prodělal, při tom množství kontaktů, které jsem měl. Aniž bych o tom věděl. Nu, protilátky jsem si vyšetřovat nenechal. Na twitteru jsem tehdy šířil hlášku: "Jestli se teď nakazím a jestli na to zhebnu, tak je všechny budu chodit strašit."

Nebylo to až tak nerealistické. Před Vánocemi přišla na naše oddělení ležet zástupkyně primáře i s manželem. Oba měli COVID-zápal plic, hlavně muž na tom byl zle. Ale dopadlo to s nimi nakonec dobře. 

 

VI. 

Tak jsem se zaregistroval na webový portál zemského očkovacího centra. Šlo to snadno, až do okamžiku, kdy jsem chtěl získat termín. Vyskočila mi hláška: "Pravděpodobně pro přetížení lokálního systému nejsou termíny k dispozici. Zkuste znovu za několik dní."

Ze zoufalství jsem si s tím portálem zkusil pohrát. On totiž umožňoval v kolonce zvolit libovolné místo očkování. Samozřejmě jsem jako místo očkování zvolil své město. Zkusil jsem jen tak jiný, menší okres, a stejný výsledek. 

Už bych to vzdal, ale pak jsem zkusil ještě jeden sousední okres. A hle, vyskočil mi termín. Předpokladem bylo ale nezadávat žádné omezení (jako - jen odpoledne nebo - jen o víkendu - očkovací centra pracovala 7 dní v týdnu od 7 do nějakých 20 hodin), jinak vyskočila ona zamítavá odpověď, ptejte se jindy. 

Při pokusu o registraci tohoto termínu mi ale dvakrát za sebou vysvitla chybová hláška. Ale zkusil jsem to potřetí, a měl jsem ho. Termín, příšerný čas, v půl třetí odpoledne, 45 km daleko, musel jsem se omluvit z práce. Ale co z toho, když mi v práci nebyli schopni poskytnout očkování sami. 

VII. 

 

V práci se šuškalo, že přece jen přijde další várka vakcíny. Ale už jsem na ně nespoléhal. I když možné bylo všechno. Připomínám, že jsem měl tři týdny starou zkušenost, kdy mi řekli že očkování přijde za měsíc. Přišlo na druhý den. 

Ale později se ukázalo, že opravdu přišla vakcína. Ovšem určena jen  a pouze pro ty, co již dostali první injekci, jako druhé přeočkování podle doporučení standardů. 

 

VIII. 

 

V určený den jsem nakopl svoje auto a vyrazil k očkování. Tak akce probíhala v městské hale. Kolem dokola spousta pracovníků ochranky, jako bych šel někam do banky, nebo spíš na fotbal. Předregistrace u vchodu, několikkrát kontrola. Když jsem si chtěl zkusit udělat obrázek na mobilu, zle jsem narazil, mobily a fotky přísně zakázány. Proto mám k dispozici jen obrázek haly zvenku. 

Vevnitř mě málem prošacovali. Nejdřív kontrola dokladů - ano, jste nahlášený, potvrzení zaměstnavatele, že pracuji v riziku, pak do prostorů oddělených plentami - lékařská kontrola. Shodou okolností COVID lékařku dělala kolegyně, kterou znám ze svého předchozího zaměstnání, takže vstupní kontrola proběhla rychle a bez zdržování. Jak se za chvíli ukázalo, byla to klika. 

 

Focení bylo zakázáno. Ale na internetu jsem našel několik fotek přímo onoho centra, tak je sem překopíruju k ilustraci

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IX. 

 

Za další plentu, levé rameno, a už mi sestřička píchla tu injekci. Nebylo to tak zlé, jako každé očkování, ale bolelo to víc, než to chřipkové. A musím přiznat, opravdu to bolelo i dlouho potom, při pohybu jsem to rameno cítil ještě po týdnu. Takže potvrzuji - COVID očkování je dosti bolestivé, víc než jiná očkování. 

Pak mě posadili do dalšího prostoru, čekárna, kde jsem měl sedět dalších dvacet minut. 

 

X. 

 

Sedím, čtu si v knížce, když ke mne přijde uniformovaný muž a představí se jako vedoucí ochranky. Vyžádá si znovu moje doklady, a pak se mne ne zrovna vlídně zeptá: "Vy nejste odsud? Kde jste se tu vzal?" 

Vyprávím, jak jsem se zaregistroval přes webový portál. A protože nebylo možno dostat termín v místě bydliště, zkoušel jsem to jinde a vyšlo to. Co je na tom špatného, když nemají vakcínu v jednom místě, mohu se nechat zaočkovat jinde?

Celkem nevlídně mi odpověděl: "Vy máte neskutečné štěstí, že už vám tu vakcínu podali. Kdyby mě registrace upozornila hned, okamžitě bych vás vyhodil, nedovolil bych, abyste tu překročil práh. Vy sem nepatříte. Nejste ani priorita. Není vám 80 let!"

Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nezmohl na odpověď. Uvědomil jsem si, že opravdu, zde jsem nejmladší. Ostatní očkovanci jsou ve věkové kategorii mých rodičů a snad prarodičů. 

Dobrý, mohl bych namítat, že těm osmdesátiletým dědečkům s COVIDem jezdím několikkrát denně. A že jezdím i v tomto okrese, i zde vykonávám služby na záchrance. Že mne jen nedopatřením neočkovali v zaměstnání. Namísto toho jsem se zastyděl. Jaký jsem bezohledný, kvůli mne teď nějaký stařeček umře, protože se na něho nedostane vakcína. 

Nevlídně mi vyškubnul papíry s komentářem: "Je tu jakási systémová chyba! Zneužil jste jí, musím to nahlásit na centrální registrační systém. Něco takového se už nesmí opakovat!" 

XI. 

O něco později si ke mně přisedla ona lékařka, jak jsem uvedl, známá. Ptala se, jak jsem se ocitl zde, v sousedním okrese. "Jsi sama už naočkovaná?"

-"Ne, my nemáme nárok. Nárok na očkování mají osmdesátiletí a starší ročníky. My možná přijdeme na řadu, pokud něco zůstane." 

Neřekl bych, že ta látka je jen pro vyvolené.

XII. 

 

Další tři týdny už uplynuly bez komplikací. Minulé úterý jsem si onu proceduru zopakoval. Opět přísné kontroly, těch sekuriťáků tam bylo snad ještě více, než předtím. Kontrola všech papírů, povor s lékařkou, pak píchanec, tentokrát jsem si řekl pravé rameno. 

Bolelo to ještě víc, než předtím, a navíc mě nějak znovu rozbolela i předchozí rána. Takže jsem měl při psaní na počítači problémy držet ruce zvednuté, ramena bolela jako čert. Jiný problém jsem neměl.  

A byl jsem rád, že jsem očkovaný. 

Omylem jsem nebyl očkován v práci. Omylem mne naočkovali v sousedním okresem. 

 P.S. Když jsem včera procházel kolem té dlouhé fronty, napadlo mne, zda mi to stálo za to. Ale to jsem tehdy nevěděl. Teď už jsou snad u nás očkováni všichni, kdo měli zájem. 

Včera jsem četl v časopise lékařské komory: V Německu bylo naočkováno už milion lidí. Další dva miliony už nákazu prodělaly a měly by být imunní. Bude to dobré, pokud nepřijde další mutace, která bude na očkování rezistentní...