Psycho VI - Vandalové

Už jsem dříve napsal, že statisticky tvoří výjezdy záchranné služby k psychiatrickým diagnózam přes dvacet procent veškeré klientely. (německé, ale v Čechách to asi nebude jiné).

 

         Použité obrázky jsou ryze ilustrační a nijak nesouvisejí s případy.

Patří k nim totiž nejrůznější intoxikace, od alkoholu přes nejrůznější drogy, po domácí konflikty, kdy létají talíře a padají facky (protože když začne některá strana vyhrožovat sebevraždou anebo jen rozpoutá hysterák, už je to přesahující kompetence policie, která by měla přijít jako první). 

Pravé psychózy, tak jak byly popsány v některých předchozích dílech této rubriky, jsou celkem vzácné, ale bývají. Jedné z nich se budu věnovat v druhé kapitole.

I. 

Je to asi měsíc. Událo se při typické vesniční službě. Asi to  byl nakonec jediný alarm z tohoto dne, avšak  klasicky v půl dvanácté v noci. 

Měli jsme vyjet k čtrnáctileté holce  s nicneříkajícím záznamem: Psychóza, agresívní. 

Přijeli jsme do panelákové bytovky. Přivítala nás asi něco přes čtyřicátnice,  zjevně utrápená paní. Starosti ji  vryly vrásky do tváře, která by mohla být i hezká. 

"Je to tady zase. Nezlobte se, ale já už nemůžu. To tak dál nejde, už něco udělejte."

V ložnici vidím drobnou dívku, hubenou, řekl bych něžnou. Štkající, zhroucenou v náručí muže asi stejného věku, jako je ona žena, jež nám přišla otevřít. Jeho vlídná tvář s knírkem a jeho jasné modré oči prozrazují rozhodnost. Uklidňuje plačící děvče, hladí ho po vlasech. Dívka naříká a opakuje: "Já nikam nechci, nechte mě doma prosím."

Nechce se mi věřit, že to je moje pacientka, která před několika okamžiky rozbila několik talířů, hodila v kuchyni rádiem proti stěně (a asi je možno ho taky vyhodit), polámala kuchyňskou linku. 

 

 

Snažím se dát dohromady, co se tedy stalo. Žena vysvětluje: "Dceři bude sedmnáct. Pohádala se se svým klukem, se kterým chodila. V podstatě se s ní rozešel. Když si telefonovali, začala tady křičet a všechno rozbíjet. Tak jsem zavolala záchranku.

Ale je to pořád stejné. Přijedete sem, neuděláte nic, a zase půjdete."

- "Je vaše dcera někde v péči? Byla již v nemocnici, třeba na dětské psychiatrii?"

"Ne. Chodila k psychologovi. Má uznanou diagnózu, ADHL, lehkou mozkovou dysfunkci, poruchy učení. Jenže psycholožka ji před rokem a něco poslala na psychiatrickou ambulanci. Ten psychiatr ji předepsal Ritalin.  Jenže holka ho odmítla užívat...prý nebude brát žádné prášky. Není způsob, jak ji donutit, aby prášky polykala. Jenže když se ten psychiatr dověděl, že prášky nebere, škrtl ji jako beznadějný případ a vyhodil nás. Prý dokud nebude spolupracovat, tak má svázané ruce. No a ta psycholožka ji taky už zpátky nevzala, že prý stejně nic nenadělá. Vlastně nám nikdo nechce pomoci."

- "Byla někdy v nemocnici?"

"Ne, prý to není třeba. Stačí když bude prý brát léky. Víte, pokud ji nic nepodráždí, tak se s ní dá i vyjít. Mám dvě starší děti, už dospělé, ty byly normální."

Není to tak jednoduché. V tomto městečku je sice velké psychiatrické oddělení v nemocnici, které znám, nakonec taky jsem tam jednu dobu pracoval a dělal služby. Je však pro nemocné až od 18ti let, dětská psychiatrie je 30 km daleko. Kdybych ji tam byl poslal, možná se leccos vyřeší. Když nic jiného, bude zapojena do terapie, a začne se o ni zajímat sociálka. Psychosociální služba. Prostě se bude dít něco víc. 

"Lange Rede kurzer Sinn...", použiju zdejší rčení. Dlouhé kecy a skutek utek... či jaké je odpovídající české přísloví. 

"Co chcete, ať udělám? Mám holku odvést na psychiatrii? Rovnou říkám, že je to přes třicet kilometrů, a pokud tam jednou skončí, nedostane se hned tak rychle domů..."

-"Jasně, odvezte ji, to se nedá vydržet."

Dívenka nás slyšela a ihned propukla v srdceryvný řev. "Prosím, ne, nikam, já chci být doma..." Muž, v jehož náručí se stále tulí, ji uklidňuje. "Ona už bude hodná, že? Já myslím, že nikam nemusí."

"Měli byste se spolu dohodnout."

- "Já jsem máma a já mám opatrovnická práva," říká žena nekompromisně. Zřejmě jsou poměry v této rodině složité. 

Děvče s námi asi dobrovolně nepůjde. Odvést ji za použití násilí, znamená přivolat policii. Protože jedině policie je oprávněna zasáhnout, pokud je třeba použití moci. Znamená to čekat na policisty, možná hodinu či dvě, a znamená to opravdu jisté násilí. Je adekvátní?  

 

Hospitalizovat někoho na psychiatrii není jen tak. Je to upraveno zákonem, a musí být splněny určité podmínky, tedy že hrozí nebezpečí z prodlení a nemocný nějak ohrožuje sebe nebo okolí. Tohle děvče ohrozilo jen nádobí a nábytek své matky. V některých zemích, jako v Sasku-Anhaltsku, navíc musí nucenou hospitalizaci schválit soudce nebo soudní úředník. To v praxi znamená další čekání a telefonování. A mám zkušenosti odtamtud, jací bývají soudci svévolní idioti, něco jsem naznačil v jednom z předchozích článků zde.

Upřímně, vůbec se mi nechtělo, nechat ji odvézt pryč. 

"Jak často mívá takové stavy, kdy rozbíjí nábytek?"

-  "Takhle to bylo před dvěma roky, taky kvůli klukovi."

"To byl stejný kluk?"

- "Ne, chodila tenkrát s jiným...."

Jednou za dva roky, to není tak často... Ale asi jsou s ní problémy stále nebo opakovaně. Nakonec jsem tedy napsal protokol s doporučením nového vyšetření v psychiatrické ambulanci. Možná si vyhledat i jiného odborníka. Ale zcela iluzorní, tady na venkovském okrese široko daleko jiný není, a paní asi nemá auto, takže je velmi omezená  možnostech. 

Odcházel jsem s pocitem ne zrovna nejlíp vykonané práce. 

II.

Asi před rokem jsme byli přivoláni policií k mladíkovi kolem třiceti pěti let. Zavolali nás policisté, kteří byli již na místě. Tento kluk prý kladivem rozbil tátovo auto. Tím autem byl celkem drahý a zánovní volkswagen. Ale po kladivovém útoku z něho zůstal vrak, tak na odtah do šrotovny. 

Starší pár, později mi představeni jako rodiče, vysvětluje: "Náš syn trpí na schizofrenii. Dokud bral léky, bylo všechno v pořádku. Teď ale léky nebere. A už se to u něj zase rozjelo. Bludy, že ho chce někdo otrávit. Prý slyší hlasy. V takovém pominutí nám teď zničil naše auto. Pohádali jsme se, pak vzal kladivo, a začal ho rozbíjet. Prosím vás, pomožte nám a jemu taky. Máme strach, že příště může to kladivo vzít na nás. Když se vzteká, neumí se ovládat a je nebezpečný."

 

Vlastně je to jako v učebnici. Není to časté, ale pár jsem jich poznal, psal jsem o nich už i dříve a asi se budu vracet. Protože jsem povinen aspoň orientačně nemocného vyšetřit, dám se do rozhovoru. Věděl jsem, co asi uslyším. I když vytvořený bludný kruh se u každého nemocného liší, a je individuální, muster se opakuje. 

"Soused unáší na ulici lidi a ve sklepě je zabíjí a konzervuje do železných sudů." O tom mne třeba přesvědčovala jinak celkem dobře vypadající a upravená paní. Přivolala nás hlídka policie, kterou zavolala, prý tento měsíc už počtvrté. Neustále na nešťastného souseda volala hlídky a šířila tyto informace i na ulici a v obchodě. Byla tak přesvědčivá, že jsem se těch policistů zeptal, jestli fakt nemá ve sklepě sudy s lidským masem. V hororech a béčkových detektivkách to bývá. Byl celkem problém, jako vždy, přesvědčit soudce, že tato paní má být hospitalizovaná a léčená. Vždyť přece těmi pomluvami a obtěžováním nikoho neohrožuje...

Pronásledování marťany nebo tajnými službami je jev celkem běžný. Viděli jsme to i v předchozím článku Psycho II.  Ale vzpomínám na dívku na centrálním příjmu, Angličanku, na nějakém mádežnickém vysokoškolském táboře, kterou přivedly její kamarádky. Pořád je přesvedčovala, že mezi účastníky tábora jsou nějací alienc, mimozemšťani, kteří je chtějí ovládnout. Ta byla ochotna se nechat hospitalizovat, kdekoliv, nejlépe na kardiologii. Ale v žádném případě ne na psychiatrii, tam to dobře zná, a tam to již allienc ovládli. Taky jsem ji nemohl pomoci. Když jsem domlouval převoz na místní psychokliniku, kde by ji snad mohli pomoci, utekla. 

Komplexní představy prokázala jedna asi osmdesátiletá paní. Ta přišla původně s tím, jak líčila, že ji mimozemšťané odposlouchávají internetem. Asi o internetu mnoho neslyšela, protože ten internet byl zaveden až k jejímu balkónu na zábradlí, cestou sušáku na prádlo. K nám se dostala poté, co přestřihala dráty na tom sušáku i s visícím prádlem od sousedů.  

Nakonec vzpomínku na své mládí. První pacientka s těmito paranoidními bludy byla naše sousedka, když jsme bydleli na starém bytě. Studoval jsem tehdy čtvrtý ročník lékařské fakulty a něco o psychiatrii a kvalitativních poruchách vědomí už věděl. Tahle sousedka bydlela přes chodbu naproti a začala po večerech a v noci vyzvánět a budit nás, s představou, že ji někdo leze přes okno do bytu a vyhrožuje, že ji zabije. Bylo to dost obtěžující, zkuste si, jaké to je, když vám v noci co dvě hodiny zvoní zvonek. Když táta vytáhl zvonek ze zdi, tak nám mlátila do dveří palicí a vzbudila celý dům. Jak to s ní bylo dál, ani nevím, protože jsme se naštěstí brzy nato odstěhovali. 

 Můj pacient vysvětluje: "To s tím autem není tak zlé, je mi to jedno, mám dost peněz, klidně ho zaplatím. Stejně je můj otec příšerný člověk, jak někdo může dělat tolik zla vlastnímu synovi."

-"Co vám udělal?"

"Zajistil, aby mne vyhodili z práce. A teď mě chce i vyhodit z domu."

- "Ale neříkejte, co udělal, že vás vyhodili z práce?"

"Psal pomluvy mému šéfovi a mým kolegům, psal, že jsem blázen a nebezpečný maniak. Všechno je jen jeho vina. Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem mu přetáhl ten bourák." 

- "To myslíte, že udělal?" 

Ne, psychotika nemá cenu korigovat. Blud je definován jako nesprávné tvrzení, o kterém je nemocný nevývratně přesvědčen. Rozmlouvat psychotikovi jeho bludy je ztráta času, nervů a jen ho vyprovokuje. 

Vzpomněl jsem si na historku od spisovatele a sběratele medicínských příběhů Svatopluka Káše. 

U zkoušky psychiatrie: "Co je to blud?"

"Blud je nesprávné tvrzení, o kterém je nemocný nevývratně přesvědčen..." student ale zapomněl dodat  konec definice "...a které vyplývá z choroby." 

Zkoušející mu chtěl napovědět: "Jsem nevývratně přesvědčen, že se nesmí krást v samoobsluze. Je to blud?"

-"Ne, to je omyl..."

"A kdyby to mému otci nebylo málo, on mě tajně přes webkameru a počítač nahrával a pak pouštěl na internet, jak masturbuju...." 

To už bylo i na mne moc, nechutné. 

"Pojedeme na kliniku." 

"Ne, nikam! Už jsem říkal, ty peníze za to auto svému otcovi dám. Nikam nepůjdu."

-"Jste nemocný, musíte na kliniku." 

"Ne, budou mne tam zase mučit a nacpou do mne nějaké jedy!"

Bylo kolem půlnoci, na vyjednávání jsem neměl náladu. Poslední výzva: "Počítejte s tím, že dnes vás odvezu do nemocnice na psychiatrické oddělení. Pokud půjdete dobrovolně a na vlastní žádost, je to pro vás lepší. Budete považován za spolupracujícího pacienta, který se chce nechat léčit. Budete mít volnější režim a asi se i dřív dostanete domů. Pokud vás tam odešleme podle zákona o detenci, budete tam déle a bude to znamenat další nevýhody. Ale to přece už víte, nebyl jste tam zavezen poprvé."

A ještě přitvrdím: "Nebo chcete, aby vás policajti odvezli do cely předběžného zadržení jako zločince, který rozbíjí auta?"

Bohužel můj nemocný je tak nemocný, že se nedá obměkčit. Vyzvu tedy přítomné tři kluky od policie, ať dělají, co musí. Ti se ho chopili, zkroutili mu ruku do předklonu, jak to znám z detektivek o zatýkání a jen ho vyzvali: "Jdeme, pokud se budete bránit, nasadíme vám želízka."Nechal se odvést do sanitky, cestou nadávaje a vykřikuje poznámky o policejní brutalitě, a různé vyhrůžky. 

Na psychiatrickém oddělení se situace ještě eskalovala. Službu konal můj kamarád, kolega, se kterým jsem dřív pracoval. Původně chtěl být neurolog, ale nakonec zůstal na psychiatrii a je spokojený. Je sám nemocný, a jeho nemoc ho omezuje na hybnosti, takže špatně chodí a koordinuje. A já mu přivedu takového celkem silného chlapa, který může být potenciálně nebezpečný. 

 

 

Znám to z psychiatrických oddělení. Sestřičky, někdy drobné holky, stojí proti agresívním hromotlukům. Často intoxikace, což je korektní označení opilců a někdy sjetých feťáků, leckdy špinavých, obsazených parazity a jimž nejrůznější nemoce a infekce svítí z očí.  

Často se volají policisté k neklidným pacientům. Protože použití násilí je rezervováno jen policii, pokud se nejedná o sebeobranu nebo krajní nouzi. 

Ne, opravdu psychiatrii dělat nemusím. Není to jak Přelet nad kukaččím hnízdem. Je nevděčná, často nechutná a v podstatě nudná... ale jistě, je to jen můj osobní názor. 

 

Není divu, že okamžitě nařizuje fixaci.  A hned injekci haloperidolu do svalu, pro uklidnění. Ihned, dokud jsou u nás policisté, kteří mohou asistovat. Podle očekávání to náš nemocný chápe jako agresi proti sobě. Začne křičet: "Já jsem lékař, já vím, že haloperidol nesmím dostat. Znám jeho účinky a navíc jsem alergický..."

Je to výmluva nebo další blud?  

Horší by bylo, kdyby byl opravdu alergický. 

Nevím, jaký byl jeho další osud, ani jsem se nechtěl vyptávat.  Tipuji, že byl zaléčen depotními neuroleptiky, uklidnil se a šel domů, auto rodičů snad bylo pojištěné. Nešlo o trestný čin, nebyl odpovědný. Ale dlouhodobá prognóza dobrá není.