Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Klíčové příhody

 

 
 
Že jsou rozdíly mezi cvičením a teorií a praktickými zážitky, to je asi známo v každém oboru.  I záchranářské zásahy probíhají ideálně jen ve škole - tedy v  kurzech a praktické výuce, anebo ve stupidních seriálech jako Modrý kód.

(Tuto pohádku na pokračování z produkce televize Prima jsem sledoval ze zvyku, protože jednu z hlavních rolí obsadila moje vzdálená příbuzná. O plytkých zápletkách mezi lidmi a  ve jejich vztazích mezi hrdiny ala knihovna pod lampou  si můžete myslet svoje. Ale popsané postupy a případy z hlediska medicínského nebo zdravotnického nepřipomínají  realitu ani velmi vzdáleně.

Nevím, kdo dělal ony "odborné poradce" v  režii, ale podle kvality soudím, že to museli být nějací zkrachovalí medici nebo možná jen studentky zdravotní školy, které příležitostně nalistovaly nějakou stránku z učebnice. Tak nereální jsou tamní pacienti i jejich léčba. O absolutních nesmyslech v organizaci a kompetencích nemluvě. Proto prosím případné fanoušky tohoto a  podobných seriálů, aby je zařadili nanejvýš do kategorie "fantasy". Protože jsem se setkal i s představami několika svých příbuzných, kteří věřili tomu, že ten seriál by mohl i inspirován skutečností. A že snad na nějakém urgentu v zemi to tak může i fungovat.)
 

 

V reále to totiž často bývá tak, že když má nemocný srdeční zástavu a potřebuje být reanimován, stává se to pravidelně ve čtvrtém patře bez výtahu, nemocný je zaklíněný někde mezi postelí a skříní a nejde s ním pohnout... nebo se vyvrátí na ulici, kde je minus pět stupňů a zima, tma, nejde napíchnout žíla - vše podchlazené, odkrvené,  není nic vidět... a k tomu všechny sanitky mimo dosah, tak přijedeme jako první s řidičem a trápíme se a marně vyhlížíme posily normálního a vyhřátého sanitního vozu. K tomu nespolehlivá technika, oscilometrické tlakoměry fungují nespolehlivě, laserová čidla na měření kyslíkové saturace jsou poruchová a ukazují nesmysly, anebo nefunguje kapnometrie. Kyslíkové bomby bývají poloprázdné a jeden pak prožívá dobrodružství, jako jet s prázdnou nádrží po dálnici a prosit, aby to vystačilo aspoň k nejbližší pumpě. 

Jen na jednom cvičení jsme měli simulované situace, kdy figuranti předváděli ztížené situace. Děvče, které se nabodlo na větev někde uprostřed lesa, kam se nedalo dojet sanitkou. Figurant, zavalený a zaklíněný nákladním automobilem, že koukaly z něho jen ruce a nohy...

Naposledy jsme měli zraněného muže, který spadl ze schodů do sklepa a zůstal zaklíněný před hromadou smětí vedle těch schodů, v tratolišti krve z rozbité hlavy.  Opilý, proč chodil opilý do sklepa, kde jsou úzké schody bez zábradlí... Podchlazený ve studeném sklepě. Dva chlapi se nevešli, aby se postavili vedle něho. Zkoušejte pak naložit monitor, či ho vůbec vyšetřit. K tomu byl natolik silný, asi 140 kilogramů živé váhy, že k uvolnění a vynesení bylo třeba hasičů. Když se ho konečně podařilo vytáhnout do sanitky, bylo moje oblečení zralé tak hodit do pračky. Jenže náhradní jsem neměl a když jsem jel špinavý jak čert  k dalšímu zásahu, byla sice už tma, ale i tak na mne koukali divně. 
 

 

Šedá je teorie, a zelený strom praxe. Opravdu do ideálního stavu zasahuje spousta proměnných. Umění v medicíně a zvláště v této oblasti je někdy i uměním improvizovat. Proto je medicína umění a ne řemeslo, které se váže na jasná a pevná a neměnná pravidla. 

V následujícím vyprávění ukážu, jak může o životě a smrti rozhodovat taková blbost, jakou jsou klíče.

I. 

Vlastně zcela obvyklý a banální případ. Odpolední výjezd na sídlišti, nahlášeno jako bolesti na hrudníku a celková nevolnost u asi 76-leté zachovalé paní. Paní, která bydlela se svým o něco starším mužem, a pečovala o něho, protože tento její muž trpěl pokročilou Alzheimerovou demencí. Ten při našem příjezdu seděl ve vedlejším křesle a nechápavě nás sledoval, kdo jsme a co děláme, zatímco kluci v červeném navěšovali elektrody a šlauchy k tlakoměru u jeho paní. Při bolestech na hrudi rychle natočili i EKG a hned byla  vidět katastrofa - rozsáhlý infarkt na přední stěně. Postup je v podstatě jednoduchý a zavedený, trojkombinace - heparin (nechvalně známý z časů heparinového vraha), aspirin a pro uklidnění a proti bolesti morfin

Zatímco první dvě látky jsou hned natažené do stříkačky a podané, třetí ampulku s sebou nemáme. Morfin je totiž opiát a podléhá zvláštnímu režimu. Musí být pod zámkem. Takže ho nebereme v obvyklé brašně. 
"Dáme jí to až v sanitce dole?" zeptal se můj saniťák. Zavrtím hlavou. Tahle paní má potíže, celkem trpí a má strach.. "Ne, dáme jí to hned." 
Do sanitky pro lék je poslána nejmladší přítomná, dívka na praxi, z kurzu pro záchranáře. Musí sjet dolů výtahem ze sedmého patra, nakonec ale běžela pěšky, protože výtah přivolávají ostatní nájemníci. Takže seběhnout dolů, oběhnout dům, sanitní vůz je totiž ve dvorku, najít kufřík - je nová, ještě se moc nevyzná, kde se co nachází... nakonec to trvá skoro čtvrt hodiny, když se objeví. Zadýchaná, zpocená - ten ten bylo celkem teplo a svítilo slunko, i když bylo teprve ráno kolem devíti hodin, a sotva popadá dech: "Nevzala jsem si klíče od sanitky." Takže popadla klíče a zase - seběhnout dolů, oběhnout dům, tentokrát odemknout sanitku, za další skoro čtvrthodinu se objevila s kufříkem a tak se mohla natáhnout stříkačka, skoro půlhodina, konečně se naší nemocné uleví, protože tenhle lék působí rychle a jistě. Takže můžeme naší nemocnou naložit - a pak čekáme dalších dobrých deset minut, až konečně dorazí výtah.

No jo, co nemá v hlavě, má v nohách, tak to komentovali někteří známí. A stejně, kvůli zapomenutým klíčům došlo ke zdržení o víc než čtvrt hodinu. Pokud budete mít infarkt a s tím spojenou bolest na hrudi a strach (hlavně smrtelný panický strach, ten prý trápí asi nejvíce), tak vám může být čtvrt hodina dost dlouhá. Navíc každá minuta zdržení před koronarografií zhoršuje prognózu. Ale - můžeme se zlobit za takové chyby? 

 


 

Když zůstane vůz stát někde na sídlišti, zamyká se. Jen obdivuji, že ho posádka nezamyká vždy. Na vesnici ho nechá stát ve dvoře nezamčený. Nevím, jak je tomu u nás. Ale přece znáte ty zprávy z televize - stačí nechat auto chvilku nezamčené, byť je to záchranka přivolaná k něčí pomoci. Hned zmizí přinejmenším navigační přístroj a autoradio. Lidské hyeny nemají skrupule. A je to přitom i velká urážka těchto hyen, psovitých šelem, které drží kolektivně a vzorně pečují o svá mláďata. 

II. 

Byla to velmi klidná služba. Dopoledne ji vyrušil jakýsi alarm - údajně na žádost policie, vyjeli jsme do místního supermarketu Netto. Jakýsi divný týpek, oblečený špinavý jako nějaký bezdomovec, prý vytáhl stříkačku a postříkal nějakého šestiletého chlapečka nějakou blíže neurčenou tekutinou modré barvy. Poté se začal dožadovat kávy, kterou si v kelímku koupila na ulici jakási starší žena, a když se její přítomný muž zastal, stal se objektem napadení. Není divu, že hned byla přivolána policie. Policisté pozdravili a hned se dožadovali odeslání onoho mladého muže na psychiatrii. Ten seděl vedle nich na chodníku, reagoval pomalu, spíše si jaksi povídal sám se sebou. "Feťák", řekl jeden z těch policistů, se zjevným pohrdáním v hlase. "Asi Crystal, prý je už známá firma." 

Crystal, tento výrobek feťáckých vývařoven v karlovarském a ústeckém kraji, který se pak pašuje do Saska, u nás známý spíš jako analog pervitin čili perník, zdroj příjmů českých feťáckých byznysmanů a častý objekt místního konzumu. Česká republika je zde neslavně známá jako producent a vývozce této substance. 

"A proč ho mám posílat na psychiatrii? Proč ho radši nestrčíte do díry, tedy do cely předběžného zadržení, kam patří, a nezavřete ho, až zčerná?" - "Nemůžeme, je zjevně intoxikovaný." No jo, závislost na droze je nemoc a chudáček feťáček. O tomto paradoxu jsem nakonec psal už dříve. Vím, že svět není jednoduchý a černobílý, taky jsem četl Děti ze stanice Zoo a Memento od Radka Johna, ale příliš empatie k těmto nebezpečným lidským vrakům nemám. 
Nicméně dělám svou práci, vypisuji papír a posílám "nemocného" na psychiatrické oddělení ve vedlejším okresu. Tam je již známý. Odtamtud byl před dvěma týdny propuštěn. Předpokládám, že se zdrží asi jen jeden den nebo noc. Pak bude propuštěn na vlastní žádost a pracovníci psychosociální služby se ho zase budou snažit nějak integrovat. Musím říci, že u nás za komunistů to fungovalo lépe. Takový člen by byl asi zavřený za příživu a ve vězení by ho už naučili, jak se správně chovat... aspoň na chvíli. 
Tak po takovém úvodu, ale až zase za několik hodin, už odpoledne, následoval další alarm. Tentokrát vážněji: "Dušnost, plicní edém." Pacientka v domově důchodců. 
To znělo vážněji a taky  bylo to vážnější. Starší paní, ve věku 87 let, zjevně trpící se srdcem, lapala po dechu, promodralá a monitor ukazoval saturaci krve kyslíkem kolem 73 procent. A to i když už má nasazenou hadičkou s kyslíkovými brýlemi.  To není dobré, zdravý člověk musí mít přes 94 procent, pod 90 je to špatné, a výsledek mé nemocné by správně měl znamenat okamžitě intubovat - zavést rourku a napojit na ventilátor na řízené dýchání. 

Do toho se mi ale zase moc nechce. Je přece jen hodně stará, a hodně nemocná. Když se napojí na ventilátor, je dost pravděpodobné, že se z něho už nedostane, naopak, stráví dlouhé týdny a měsíce na jednotce intenzivní péče, aniž by z toho měla nějaký profit. Takže rychle zajistit žílu, píchneme něco, co přetíženému srdci odlehčí, furosemid, odvodňující lék. (Kdysi se v takovém případě pouštělo žilou, a mělo to prý něco do sebe, přetíženému srdci se přece jen odlehčilo). Jenže ono bude trvat dlouho, než začně působit, takže ještě morfin pro zklidnění a svým saniťákům dávám pokyn, aby zahájili NIV - neinvazivní ventilaci, vlastně dýchání kyslíku  v přetlakové masce. To je poslední stupeň před řízeným dýcháním. Opatření má efekt, podle monitoru se saturace zlepšuje na 85 procent. Pořád málo, ale lepší než 70. Při zvýšení přetlaku z pěti na osm milimetrů rtuťového sloupce se dokonce zvedne skoro na devadesát procent. 

Naši nemocnou pak sanitáci nakládají na lehátko, moc to nejde, tyhle postele, používané v tomto domově důchodců, jsou nějak špatně manipulativní.
Konečně se podaří jí naložit do sanitky, a naše nemocná je v rámci možností jakž takž stabilizovaná, byť kyslíková saturace kolísá mezi 86-90 procenty, což není nic moc. Je třeba vyjet. Jenže moji saniťáci rozpačitě pobíhají. Ten nejstarší vráží hlavu do nákladového prostoru, a prohlíží - podlahu, místa pod nemocnou, zvedne deku, kterou je nemocná přikrytá, a hledá.... 

"Nemůžeme najít klíče do zapalování, takže nemůžeme vyjet. Naše praktikantka je někam položila...a nepamatuje si  kam. Teď prohlížíme pokoj té paní v domově... možná ji vypadly cestou po schodech. Neviděl jste je někde?"

Ne, neviděl. Ale protože se znám a znám i svou roztržitost, raději prošacovávám svoje kapsy, vytáhnu všechny věci z nich - o některých ani nevím, že je mám, třeba světýlko a baterku. 
Toho německého pána, který tak rád schovává věci, totiž Alzheimera (jak se říká v jednom hloupém vtipu) znám velice dobře. V době, kdy píšu svoje řádky, totiž zrovna pohřešuji oba svoje kvalitní stetoskopy. Taky nevím, kde jsem je položil,  ani zda se mi vůbec vrátí. 
 

 

Situace už začíná být opravdu nepříjemná a jaksi hloupá. Minuta za minutou letí, cítím sám velkou nervozitu. Naše nemocná je sice stabilní, ale na celkem špatné úrovni. Tři saniťáci procházejí chodník v okolí, koukají pod auto, dokonce i na mřížku kanálu. Naštěstí tu nikdo není, protože kdyby je někdo zvenku pozoroval asi by kroutil hlavou. Co to dělají kolem té sanitky? Jako by hledali včerejší den!

Po dobré čtvrthodině nervozity, kdy ona mladá asistentka, která měla klíče naposledy v ruce, už má slzy v očích, říká onen nejstarší ze saniťáků: "Nedá se nic dělat, musíme zavolat na základnu, že máme problém. Potřebujeme náhradní vůz a taky zavolat technikům, ať pak zajistí náhradní klíče!" A když zvedá vysílačku k ústům, ještě dodá:"A nyní ještě jednou všichni zkontrolují své kapsy."

Asi budete čekat happy end. Ano, klíče se našly v náprsní kapse mého řidiče. Ten si ani nepamatoval, jak se tam dostaly. Asistentka je asi vzala s sebou spolu s taškou na doklady (aktovka, ve které jsou formuláře na výjezdové protokoly a obvyklé papírování, jež je důležitější než záchrana životů sama). Pak je v pokoji u nemocné rozložila na stolku, když zapisovala. Asi to tak dělávala zatím vždy. A můj řidič, když šel kolem, si je možná spletl se svými a bezmyšlenkovitě po nich chňapl. A pak na to zapomněl. 

Takové věci se stávají, kdy hledáte hodiny nějakou věc, třeba peněženku, a pak je najdete v kapse, ani nevíte, jak se tam vzala. Akorát v tomto případě to bylo nervní a svým způsobem ohrožující. Nicméně můžeme konečně vyjet.... s úlevou...


O zážitku v tom druhém případě jsem se jednou zmínil na sítích, jako perličku, co vše se může stát. Jen mne hned napadl jakýsi uživatel. Prý si vymýšlím, něco takového není možné, protože on sám nejlíp ví, jak funguje záchranná služba. Chvilku jsem se s ním hádal, pak nad tím mávl rukou. Nemám důvod si cokoliv vymýšlet, a pokud bych psal o něčem, co je jen fantasy příběh, tak to i tak označím. Není to nic nového. Napadání, že  popisuji smyšlené historky, a že se vydávám za někoho, kdo nejsem, jsem zažil v komentářích už na blog.cz. 
Ale i dříve, když jsem se zapojoval do diskuzí na novinkách, se objevovali týpci, kteří znali můj životopis nějak lépe, než ho znám sám. To zase kvůli názorům - lékař přece nemůže být volič levice, to jen uklízečky, lékař nemůže být příznivec politika A, ale pouze politika B, to dá rozum... protože vzdělaní a úspěšní jsou přece vždy příznivci pravice...etc. 
Zvykl jsem si, že takový je internet. Svobodný svět, kde může jeden druhému věřit, co píše. Nebo taky ne. Věru, nejnapínavější historky píše sám život, stačí jen zaznamenat, co jsme viděli a slyšeli. A jestli tomu jiný věří nebo ne, je jeho problém.



 


Komentáře

  1. Internet je skvelá vec, ale zároveň dáva ľuďom akúsi moc súdiť, posúdiť, odsúdiť , urážať a podobne. Občas je ťažké sa obrniť a nereagovať.
    S kľúčmi mám hneď dve "milé" príhody.
    Mávam kľúče pohodené na skrinke na topánky (áno, zámerne nechcem použiť české slovo botník), lenže tam býva od Boha všetko ako sa hovorí. Deň predtým tam muž nechal kľúče od pivnice. Išla som zložiť kočík (s dieťaťom ho už proste po tých schodoch neviem zložiť inak ako neskutočným opotrebovaním ložísk), takže som schmatla kľúče, zavrela dvere, zložila kočík ku vchodovým dverám, vybehla schody a zistila som, že nemôžem otvoriť bytové dvere, lebo nemám správne kľúče. Za dverami plačúce 10m bábätko. Na šťastie som mala aspoň mobil so sebou a muž nerobí ďaleko, takže mi kľúče priniesol, ale aj tak to boli minúty beznádeje, keď som ja plakala na jednej strane dverí a bábo na druhej.
    Druhá sa mi stala asi pred dvomi týždňami. Bola som u maminy a keďže ona je kapitola sama o sebe, rozhodla som sa, že urobím kópie kľúča od domu, bola som za ňou v nemocnici (zhodou okolností na neurológii, takže som si na Vás hneď spomenula), prišiel po mňa oco, odviezol ma do Tesca, kde je kľúčová služba a ja som v taške hľadala márne kľúč. Nemala som ho. Hneď som si pomyslela, že asi ostal vo dverách na dome, ako som zamykala, ale istá som si nebola a veru tých 30 minút jazdy k domu bolo pre mňa utrpením. Dlho som nebola taká šťastná ako keď som kľúčik uvidela vonku na dverách (o dom som nemala strach, na našej dedine je 5 a pol živého človeka).

    OdpovědětVymazat
  2. Taky jsem se párkrát na blogu setkal s tím, že někdo druhý byl naprosto přesvědčen, že zná všechny moje činy a motivace o moc lépe než já sám. Jako kdyby si apriorně nedůvěřiví lidé už ani neuměli představit, že věci mohou být i přesně takové, jaké se jeví, takže k nim není třeba hledat paralelní skrývané vysvětlení kdesi mezi řádky. Ale uvádět věci na pravou míru má smysl jednou: Podruhé je to už únavné a potřetí jde o definitivní ztrátu času, který může být věnovaný významnějším věcem - třeba hledáním životně důležitých klíčů :-).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VII - Překlepy