Klíčové příhody
(Tuto pohádku na pokračování z produkce televize Prima jsem sledoval ze zvyku, protože jednu z hlavních rolí obsadila moje vzdálená příbuzná. O plytkých zápletkách mezi lidmi a ve jejich vztazích mezi hrdiny ala knihovna pod lampou si můžete myslet svoje. Ale popsané postupy a případy z hlediska medicínského nebo zdravotnického nepřipomínají realitu ani velmi vzdáleně.
V reále to totiž často bývá tak, že když má nemocný srdeční zástavu a potřebuje být reanimován, stává se to pravidelně ve čtvrtém patře bez výtahu, nemocný je zaklíněný někde mezi postelí a skříní a nejde s ním pohnout... nebo se vyvrátí na ulici, kde je minus pět stupňů a zima, tma, nejde napíchnout žíla - vše podchlazené, odkrvené, není nic vidět... a k tomu všechny sanitky mimo dosah, tak přijedeme jako první s řidičem a trápíme se a marně vyhlížíme posily normálního a vyhřátého sanitního vozu. K tomu nespolehlivá technika, oscilometrické tlakoměry fungují nespolehlivě, laserová čidla na měření kyslíkové saturace jsou poruchová a ukazují nesmysly, anebo nefunguje kapnometrie. Kyslíkové bomby bývají poloprázdné a jeden pak prožívá dobrodružství, jako jet s prázdnou nádrží po dálnici a prosit, aby to vystačilo aspoň k nejbližší pumpě.
Jen na jednom cvičení jsme měli simulované situace, kdy figuranti předváděli ztížené situace. Děvče, které se nabodlo na větev někde uprostřed lesa, kam se nedalo dojet sanitkou. Figurant, zavalený a zaklíněný nákladním automobilem, že koukaly z něho jen ruce a nohy...
Šedá je teorie, a zelený strom praxe. Opravdu do ideálního stavu zasahuje spousta proměnných. Umění v medicíně a zvláště v této oblasti je někdy i uměním improvizovat. Proto je medicína umění a ne řemeslo, které se váže na jasná a pevná a neměnná pravidla.
V následujícím vyprávění ukážu, jak může o životě a smrti rozhodovat taková blbost, jakou jsou klíče.
I.
Vlastně zcela obvyklý a banální případ. Odpolední výjezd na sídlišti, nahlášeno jako bolesti na hrudníku a celková nevolnost u asi 76-leté zachovalé paní. Paní, která bydlela se svým o něco starším mužem, a pečovala o něho, protože tento její muž trpěl pokročilou Alzheimerovou demencí. Ten při našem příjezdu seděl ve vedlejším křesle a nechápavě nás sledoval, kdo jsme a co děláme, zatímco kluci v červeném navěšovali elektrody a šlauchy k tlakoměru u jeho paní. Při bolestech na hrudi rychle natočili i EKG a hned byla vidět katastrofa - rozsáhlý infarkt na přední stěně. Postup je v podstatě jednoduchý a zavedený, trojkombinace - heparin (nechvalně známý z časů heparinového vraha), aspirin a pro uklidnění a proti bolesti morfin.
No jo, co nemá v hlavě, má v nohách, tak to komentovali někteří známí. A stejně, kvůli zapomenutým klíčům došlo ke zdržení o víc než čtvrt hodinu. Pokud budete mít infarkt a s tím spojenou bolest na hrudi a strach (hlavně smrtelný panický strach, ten prý trápí asi nejvíce), tak vám může být čtvrt hodina dost dlouhá. Navíc každá minuta zdržení před koronarografií zhoršuje prognózu. Ale - můžeme se zlobit za takové chyby?
Když zůstane vůz stát někde na sídlišti, zamyká se. Jen obdivuji, že ho posádka nezamyká vždy. Na vesnici ho nechá stát ve dvoře nezamčený. Nevím, jak je tomu u nás. Ale přece znáte ty zprávy z televize - stačí nechat auto chvilku nezamčené, byť je to záchranka přivolaná k něčí pomoci. Hned zmizí přinejmenším navigační přístroj a autoradio. Lidské hyeny nemají skrupule. A je to přitom i velká urážka těchto hyen, psovitých šelem, které drží kolektivně a vzorně pečují o svá mláďata.
II.
Byla to velmi klidná služba. Dopoledne ji vyrušil jakýsi alarm - údajně na žádost policie, vyjeli jsme do místního supermarketu Netto. Jakýsi divný týpek, oblečený špinavý jako nějaký bezdomovec, prý vytáhl stříkačku a postříkal nějakého šestiletého chlapečka nějakou blíže neurčenou tekutinou modré barvy. Poté se začal dožadovat kávy, kterou si v kelímku koupila na ulici jakási starší žena, a když se její přítomný muž zastal, stal se objektem napadení. Není divu, že hned byla přivolána policie. Policisté pozdravili a hned se dožadovali odeslání onoho mladého muže na psychiatrii. Ten seděl vedle nich na chodníku, reagoval pomalu, spíše si jaksi povídal sám se sebou. "Feťák", řekl jeden z těch policistů, se zjevným pohrdáním v hlase. "Asi Crystal, prý je už známá firma."
Crystal, tento výrobek feťáckých vývařoven v karlovarském a ústeckém kraji, který se pak pašuje do Saska, u nás známý spíš jako analog pervitin čili perník, zdroj příjmů českých feťáckých byznysmanů a častý objekt místního konzumu. Česká republika je zde neslavně známá jako producent a vývozce této substance.
Do toho se mi ale zase moc nechce. Je přece jen hodně stará, a hodně nemocná. Když se napojí na ventilátor, je dost pravděpodobné, že se z něho už nedostane, naopak, stráví dlouhé týdny a měsíce na jednotce intenzivní péče, aniž by z toho měla nějaký profit. Takže rychle zajistit žílu, píchneme něco, co přetíženému srdci odlehčí, furosemid, odvodňující lék. (Kdysi se v takovém případě pouštělo žilou, a mělo to prý něco do sebe, přetíženému srdci se přece jen odlehčilo). Jenže ono bude trvat dlouho, než začně působit, takže ještě morfin pro zklidnění a svým saniťákům dávám pokyn, aby zahájili NIV - neinvazivní ventilaci, vlastně dýchání kyslíku v přetlakové masce. To je poslední stupeň před řízeným dýcháním. Opatření má efekt, podle monitoru se saturace zlepšuje na 85 procent. Pořád málo, ale lepší než 70. Při zvýšení přetlaku z pěti na osm milimetrů rtuťového sloupce se dokonce zvedne skoro na devadesát procent.
"Nemůžeme najít klíče do zapalování, takže nemůžeme vyjet. Naše praktikantka je někam položila...a nepamatuje si kam. Teď prohlížíme pokoj té paní v domově... možná ji vypadly cestou po schodech. Neviděl jste je někde?"
Situace už začíná být opravdu nepříjemná a jaksi hloupá. Minuta za minutou letí, cítím sám velkou nervozitu. Naše nemocná je sice stabilní, ale na celkem špatné úrovni. Tři saniťáci procházejí chodník v okolí, koukají pod auto, dokonce i na mřížku kanálu. Naštěstí tu nikdo není, protože kdyby je někdo zvenku pozoroval asi by kroutil hlavou. Co to dělají kolem té sanitky? Jako by hledali včerejší den!
Po dobré čtvrthodině nervozity, kdy ona mladá asistentka, která měla klíče naposledy v ruce, už má slzy v očích, říká onen nejstarší ze saniťáků: "Nedá se nic dělat, musíme zavolat na základnu, že máme problém. Potřebujeme náhradní vůz a taky zavolat technikům, ať pak zajistí náhradní klíče!" A když zvedá vysílačku k ústům, ještě dodá:"A nyní ještě jednou všichni zkontrolují své kapsy."
Asi budete čekat happy end. Ano, klíče se našly v náprsní kapse mého řidiče. Ten si ani nepamatoval, jak se tam dostaly. Asistentka je asi vzala s sebou spolu s taškou na doklady (aktovka, ve které jsou formuláře na výjezdové protokoly a obvyklé papírování, jež je důležitější než záchrana životů sama). Pak je v pokoji u nemocné rozložila na stolku, když zapisovala. Asi to tak dělávala zatím vždy. A můj řidič, když šel kolem, si je možná spletl se svými a bezmyšlenkovitě po nich chňapl. A pak na to zapomněl.
Takové věci se stávají, kdy hledáte hodiny nějakou věc, třeba peněženku, a pak je najdete v kapse, ani nevíte, jak se tam vzala. Akorát v tomto případě to bylo nervní a svým způsobem ohrožující. Nicméně můžeme konečně vyjet.... s úlevou...
Internet je skvelá vec, ale zároveň dáva ľuďom akúsi moc súdiť, posúdiť, odsúdiť , urážať a podobne. Občas je ťažké sa obrniť a nereagovať.
OdpovědětVymazatS kľúčmi mám hneď dve "milé" príhody.
Mávam kľúče pohodené na skrinke na topánky (áno, zámerne nechcem použiť české slovo botník), lenže tam býva od Boha všetko ako sa hovorí. Deň predtým tam muž nechal kľúče od pivnice. Išla som zložiť kočík (s dieťaťom ho už proste po tých schodoch neviem zložiť inak ako neskutočným opotrebovaním ložísk), takže som schmatla kľúče, zavrela dvere, zložila kočík ku vchodovým dverám, vybehla schody a zistila som, že nemôžem otvoriť bytové dvere, lebo nemám správne kľúče. Za dverami plačúce 10m bábätko. Na šťastie som mala aspoň mobil so sebou a muž nerobí ďaleko, takže mi kľúče priniesol, ale aj tak to boli minúty beznádeje, keď som ja plakala na jednej strane dverí a bábo na druhej.
Druhá sa mi stala asi pred dvomi týždňami. Bola som u maminy a keďže ona je kapitola sama o sebe, rozhodla som sa, že urobím kópie kľúča od domu, bola som za ňou v nemocnici (zhodou okolností na neurológii, takže som si na Vás hneď spomenula), prišiel po mňa oco, odviezol ma do Tesca, kde je kľúčová služba a ja som v taške hľadala márne kľúč. Nemala som ho. Hneď som si pomyslela, že asi ostal vo dverách na dome, ako som zamykala, ale istá som si nebola a veru tých 30 minút jazdy k domu bolo pre mňa utrpením. Dlho som nebola taká šťastná ako keď som kľúčik uvidela vonku na dverách (o dom som nemala strach, na našej dedine je 5 a pol živého človeka).
Taky jsem se párkrát na blogu setkal s tím, že někdo druhý byl naprosto přesvědčen, že zná všechny moje činy a motivace o moc lépe než já sám. Jako kdyby si apriorně nedůvěřiví lidé už ani neuměli představit, že věci mohou být i přesně takové, jaké se jeví, takže k nim není třeba hledat paralelní skrývané vysvětlení kdesi mezi řádky. Ale uvádět věci na pravou míru má smysl jednou: Podruhé je to už únavné a potřetí jde o definitivní ztrátu času, který může být věnovaný významnějším věcem - třeba hledáním životně důležitých klíčů :-).
OdpovědětVymazat