Jindřiška vypravuje (zážitky s doktory)
Tam jsem tedy potkal i Jindřišku, nadšenkyni do medicíny. Je to vlastně moje první spolupracovnice a spoluautorka zde. Uvítal bych další, klidně mi napište na zde uvedený email.
Z jejího vyprávění:
U psychiatra
Pacient: Pracuji v domově, název domova.
Lékař: Tam taky posíláme pacienty.
Pacient: Pane doktore, vy nám tam posíláte klienty, ze kterých Vám tu na židli sedí personál.
Lékař se smíchem: To je vlastně pravda.
Pacient: Každej si shání obživu, jak umí.
U psychiatra jsem si vzpomněl na jednoho ranaře, mladého kolegu, kterého jsem kdysi potkal na kolečku na praxi. Na psychiatrickém oddělení se na chodbě rozčilovala jedna starší dáma, pacientka, že pro ní nepřijela včas sanitka na odvoz domů. Rozkřikovala se: "Máte tady ale pořádný blázinec."
Ten kolega to jen potichu komentoval slovy: "Pacientka dnes místem správně orientována..."
Praktický lékař
Pacient: „Paní doktorko, nechci Vám mluvit do řemesla, ale slepák to asi nebude.“
Lékař: „Si odlož, vyšetřím tě per rectum.“
Pacient: „Jsem si říkala, že o to budete mít zájem.“
Chirurgii, lůžková část
Po informaci „dostanete klystýr“ jsem přemýšlela, že mi na pokoji měli dát na první postel. Neznala jsem to, nevěděla jsem o koupelně. Přišla asi sestřička, jde se na koupelnu, šla jsem za ní, zvědava, kam mi dovede.
Na koupelně
Pacient: „To je zatím docela v pohodě.“
Sestřička: „To právě není, protože to vůbec neteče.“
Za chvilku to zprovoznila. Najednou se otevřely dveře a ozvalo se: „Dali jsme góla, 2:1, jo, jo, jo.“
Pacient: „Kdo to byl?“
Sestřička: „Kolegyně. Vždyť to snad nevadí, ne.“
Pacient: „Si zrovna říkám, klystýr i s hokejovým zpravodajstvím, kdo to má.“
Na pokoji
Pacient chtěl jít pozdě večer kouřit. Otevřela dveře, nakoukla na chodbu, okamžitě zajela zpátky.
Pacient: „Holky, oni tam maj nějakýho úplně na plech, ten je snad i posranej.“
Po chvilce to šla zkusit znovu, přišla zpátky z kouřovky.
Pacient: „Holky, to je rychta, teda já mám 4 děti, ale takovejhle smrad jsem v životě necítila. Je úplně mrtvolnej, otrava alkoholem, posranej, pomočenej, zeblitej, neví, kde je, že s ním hýbou, nic. Ty vogo, toho bych chtěla mejt.“
Druhý pacient: „Co se mu asi stalo, že se tak hrozně opil.“
Další pacient: „To nevím, rozhodně to není nic proti tomu, co se mu stalo tady.“
Neznám medikaci, nicméně nadcházející dopoledne už flirtoval se sestřičkami. Odvezli pána do špitálu, na záchytce by se o něj prý tak pěkně nepostarali.
Záchytky, to ještě existuje?
Myslím, že v Německu neexistovaly nikdy. Alkoholový rauš se brala jako intoxikace, a tedy nemoc. Na záchrance se s tím setkávám běžně, ale takové klienty jsme brali i na internu.
Není to příjemná práce. Jsou už i štamgasti, kteří pravidelně chodí přespat co dva až tři týdny. Je to jednoduché, stačí si lehnout na lavičku ve městě nebo vedle ní, a taxi s modrým majáčkem je odveze do nemocnice, kde je i jídlo a něco na kocovinu. Pak to cinkne kasa ze společných peněz. Někdo by řekl, že by měli dostat účet, ale víme, že ten je nevymahatelný u těchto socek. Ona nevymahatelná byla i většina účtů za záchytku, jak to pamatuju.
V jiné nemocnici cestou na sono
Čekali jsme u výtahů. Jeden přijel, otevřel se, v něm lékař a medici. Jeli dál. Po chvilce tuto situaci sanitář převyprávěl lékařce, která také čekala na výtah.
Lékařka: „Proč jste nevyužil jejich výtah?“
Sanitář: „Byl s nimi lékař a ten neřekl, ať vystoupí a pustí nás.“
Lékařka: „Výborně, tady už nemá pacient přednost kdyby tu chcípnul.“ Za pár vteřin se s omluvným výrazem podívala na mě: „Pardon.“
S naraženými žebry a v límci jsem se bohužel nemohla smát. Přišlo mi neuvěřitelně vtipné, co řekla. To ovšem nebylo všechno.
Dorazili jsme na sono. Lékař prohlížel břicho, v ordinaci přítomna ještě další lékařka.
Pacient: „Už rok nemám jeden vaječník, abyste ho zbytečně nehledal.“
Lékař otráveně: „Bych ho nehledal.“
Pacient ve snaze lékaře rozveselit: „Mi ho vyjmuli při operaci.“
Lékař opět otráveně. „To je mi celkem jedno.“
Už jsem neříkala raději nic.
Lékař: „To mi tak nebaví tohle, je to všechno v pořádku. Kdyby aspoň bylo něco potrhaný.“
Byl správný cynik, ale já jsem se opravdu nemohla smát.
Gynekologie, lůžkové oddělení
Šli jsme se spolubydlící ven do zahrady, museli jsme odchod nahlásit sestřičce.
Pacienti: „My jdeme na chvilku ven, přijdem tak za půl hodiny.“
Sestřička: „Jee, jak na intru.“
Ráno před operací přišla sestřička, změřila nám teplotu: „Vy jste ňáký rozhicovaný, holky.“
Po operaci jsem na pokoji musela zvonit na sestřičku.
Sestřička z chodby: „Už běžím zlatínko, už běžím.“
Nejvíc v pohodě z celé nemocnice byl anesteziolog.
Lékař: „Taky cystička, ženský, jste se s nima nějak rozjeli.“
Tolik zatím Jindřiška. Ale nejvíc mě pobavila dvěma historkami, které tuhle poslala na chatu. Bavili jsme se o psychiatrii, bludech apod.
(...) jako lidi s demenci. Oznámila dceři že dala péct toho králíka.
Jakýho králíka? No toho co jsme měli vzadu v kotci. Ale my žádného nemáme.
Mladá se šla podívat do trouby.... Ona upekla jejich psa
...U nás mladí odvezli ke starým akvárko ns rybičkami na krmení když budou na dovolené.
Děda měl nejakou počáteční demenci a udělal z nich rybičkovou pomazánku.
Snacha příšerná aktivistka a ochrankyne zvířat, mu to dlouho nemohla odpustit i když věděla že za to nemůže.
No, s lekármi aj s pacientmi je to občas úsmevné. Myslím, že záchytky už nie sú ani u nás na SVK, matne si vybavujem, že keď som raz čakala na pohotovosti, tak tam saniťáci priviezli zrovna jedného takéhoto, čo sa potreboval len vyspať, potom napiť, napapať a dostať "niečo" na "opicu". Človek by im to rád dal zaplatiť, ale to by si museli odpustiť čučo aspoň na týždeň a to by predsa po nich nikto chcieť nemohol.
OdpovědětVymazatvětu Pane doktore, vy nám tam posíláte klienty, ze kterých Vám tu na židli sedí personál. jsem si musela přečíst třikrát, než jsem jí pochopila :D ale stálo to za to
OdpovědětVymazat