Pomocná navigace

Postranní panel se rozklikne ikonkou vlevo nahoře

Soudcové a moje (doktorská) zkušenost s nimi

 

 
Právníci  určitě patří k těm lidem, majícím onen  zvláštní, poněkud změněný a jiným smrtelníkům vzdálený pohled na svět. Jistě, nejsou  v tom  sami; takový jiný pohled na svět mají  také lékaři a záchranáři (a mezi nimi pak psychiatři - jak se psalo v třetím díle básníků - přes noc se ze známých, milých a příbuzných stali pacienti), možná také matematici a fyzikové, ekonomové a snad  i učitelé. A nezapomeňme na politiky. 
Dívají se na svět jinak, než třeba zedník či pokrývač nebo farmář nebo třeba popelář či opravář praček.
Je to jiný pohled na svět, než jak si ho pamatuji coby bezvýznamný student gymnázia.  

Jejich svět je poznamenán pokroucenou  řečí paragrafů. Myslím, že je  odtržen od reality. 

Mne osobně právní svět zajímal a možná učaroval. Dokonce jsem se sám pokoušel jednu dobu práva studovat. Studoval jsem při zaměstnání na individuální studijní plán ale jen dva semestry,  dlouho jsem u toho bohužel nevydržel. 

Práce právníka, podobně jako policisty  nebo třeba i  politika, je spojena s určitou  dávkou moci. K její náplni patří ovládat a manipulovat druhými.

Platí to zejména o soudcích, kteří jsou apriori lidé zvláštního ražení. Osobují si zvláštní práva a výsady, protože přece musí být neuplatní a nezávislí.  Jen se ve mně vytvořil jakýsi dojem, že "nezávislý" je od nich chápáno jako "nekontrolovatelný".

Přitom jsou i soudcové lidé omylní a chybující, leckdy nedokonalí,  jako kdokoliv jiný. Jejich rozhodnutí můžou mít fatální důsledky na svobodu, a -jak nyní budu psát dále- i na zdraví a osud lidí a jejich blízkých.

Kdysi jsme se na soudním učili tuto definici: Svědek je ten,  který TO viděl (nebo nějak jinak vnímal) a nerozumí tomu. Znalec je ten, který TO neviděl, ale rozumí tomu. Soudce je ten, který to neviděl, nerozumí tomu, ale rozhoduje o tom.

A soudcové jsou lidé,  jež nejenže lecčemu nerozumí a často se mýlí, ale bývají  i divní a nositelé  zvláštních vlastností. Někdy i  dost vyšinutí a dá se říct,  nemocní či postižení. 
Mezi soudci jsem našel  všelijaké exoty.

I. 

S prvním z takových exotů jsem se setkal v Bavorsku. Jistý pan doktor obojího práva - neuvedu plné jméno, ač ho znám, budu ho nazývat Dr. M. Zaměstnán jako soudce v záležitostech zdravotnictví. Takže se zabýval  rozhodnutími a záležitostmi  jako detence (hospitalizace proti vůli nemocného), věci kolem opatrovnictví a podobně. 

Dr. M.  byl známý ve své právnické komunitě a odborné justiční   veřejnosti svými přednáškami a publikacemi o tom, jak lékaři a zdravotníci zneužívají své moci vůči ubohým pacientům. 
Jak  je asi  baví pacienty zavírat, svazovat a jinak je sadisticky  trápit. 
Je zcela v pořádku, že bývá zabráněno zneužívání postupu, jako je fixace a zklidňování. Víme jak byla za komunistů psychiatrie zneužívána k likvidaci různých protistátních živlů, jak byli nazýváni svobodněmyslící disidenti. 

Jenže tenhle ten bavorský soudce rozšířil tohle to podvědomí na všechny zdravotníky.  

 


 

Jestliže je nemocný - často již zatížený demencí a s postižením centrální nervové soustavy - neklidný, zmatený a třeba v deliriu (delir nemusí znamenat alkoholový nebo drogový absťák, delir často doprovází interní nemoci jako například sepsi, lidově otravu krve, odborně systémovou infekci),  často si vytrhává zavedené žílní vstupy a katetry, například  močové katetry,  což vede k nemožnosti podávat léky a taky ke  zranění (takový vytržený močový katetr může pěkně krvácet,  a chlapi si dovedou představit,  že to i dost bolí). V horším případě takový vytržený vstup do centrální žíly může způsobit i vzduchovou embolii. 
Nemocného, který je neklidný, je třeba zklidnit léky. A aby jsi nevytahoval žilní vstupy, je třeba jeho ruku zafixovat, tedy přivázat. Pokud sebou háže, vstává z postele (ohrožen pádem a dalším zraněním), pak nejen končetiny, ale i celé tělo.
 

 




 

 V poslední době se objevují i jiné triky, například že se mu na ruku nasadí taková velká rukavice bez prstů, asi jako psovi náhrdelník. Zmatený  pacient tak nemůže s takovou rukou manipulovat a vyškubnout si žilní vstup.


 

Pro pro ochranu našich nemocných platí zákonem dané pravidlo, že nikdo nesmí být přivázán a fixován bez svého souhlasu déle než na 24 hodin. Při překročení této doby musí být fixace oznámena soudu. 
Neboť jedině soud může dovolit nebo přikázat či schválit zbavení svobody.  Nedodržení této ohlašovací povinnosti je delikt, může znamenat i trestný čin zbavení osobní svobody. 

Jenže jenže pak často přišel náš známý soudce Dr M., aby prověřil stav věci. A často pak vydal příkaz, že "tahle fixace musí být okamžitě uvolněna". Samozřejmě, nemocný si hned nato vyškubl všechny vstupy, a museli jsme ho znovu píchat, někdy několikrát.  
To ale  našeho soudce nezajímalo, na naše námitky nařídil, že nemocnice musí nějak jinak zajistit léčbu. Třeba zařídit,  aby u nemocného někdo pořád seděl a hlídal ho a přesvědčoval jej, ať klidně leží. Třeba pro tento účel vyčlenit personál. Jinak, tedy fixací, si to příliš usnadňujeme.

Vzpomínám jsi na nemocnou, která onemocněla na herpetickou encefalitidu (postižení mozku oním virem, který jinak způsobuje neškodný opar na rtu. Pokud tento vir napadne mozkovou tkáň, čekejte pohromu). 

Při tomto mozkovém zánětu byla zmatená rámci tohoto mozkového postižení byla zmatená, utíkala z postele, stále si vytahovala žilní vstupy a  léčbě se bránila, jak se brání pejsek u veterináře. Byla  přitom paranoidní, myslela jsi a žila v bludné představě, že jí lékaři chtějí ublížit. 
 

Abychom ji mohli podávat život zachraňující lék aciclovir (který blokuje množení herpes-viru), museli jsme ji fixovat - přivázat k posteli a přivázat i ruku, kde byla zavedena flexila. Protože se lék musí podávat několikkrát denně (každých 8 hodin, v infuzi, která se nechává kapat taky skoro dvě hodiny), musela být naše nemocná fixována několik hodin denně několik dní. Podle předpisů bylo odesláno hlášení soudu. 

Ale tu se objevil náš známý soudce dr. M. Nejen, že zakázal nemocnou fixovat aspoň po dobu kapající infuze, a tedy vlastně znemožnil léčit.  Ale po pokusu o útěk, kdy byla zadržena v noční košili na ulici před nemocnicí, nařídil, že jí proti její vůli nesmíme ani nadále hospitalizovat, a pokud ji nepřesvědčíme, musíme ji propustit. 

Co na tom, že byla zmatená a měla bludné představy. Prý ji máme přesvědčit a prokázat  trpělivost a empatii. 

Nemocnou jsme tedy předčasně a nedoléčenou  propustili. 

Herpetickou encefalitidu sice přežila a ne každý má takové štěstí, ale za cenu takového mozkového postižení, že z ní zůstala jen troska. 
Tato paní byla určitě  idiotickými rozhodnutími soudce Dr. M. poškozená. 
V současné době se možná náš pan soudce Dr. M. baví psaním dalších článků  o omezených  a bezohledných lékařích,  kteří mučí pacienty, zatímco on se cítí  jak hero nebo deus ex machina jako jejich zachránce.
 
II. 

Ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko jsem se se soudci a jejich úředníky setkával v záchranné službě celkem často. 

Ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko nebo taky Bavorsko pokud chceme nemocného odeslat do nemocnice proti jeho vůli - třeba proto, že trpí nějakou paranoidní představou, jako že ho pronásledují marťani nebo ho chtějí otrávit sousedi, anebo obviňuje souseda, že střílí lidi na ulici a pak ve sklepě nakládá jejich maso do sudů (to jsou autentické případy z mé praxe na záchrance), je třeba souhlasu nebo příkazu soudce.  Tohoto soudce zastupuje správní úředník, který ale nemá pravomoc rozhodovat bez soudcova aspoň telefonického souhlasu. A ti soudci bývalí všelijací; sami správní úředníci z nich mají strach (úprava je řešena v různých spolkových zemích různě. V Sasku, kde nyní pracuji, má každý lékař pravomoc odeslat nemocného i proti jeho vůli odeslat k odbornému (psychiatrickému) posouzení a v případě potřeby i nařídit jeho policejní doprovod a eskortu. O to jednodušeji se v Sasku pracuje.  

S těmito nucenými hospitalizacemi se ve své praxi a zejména té praxi v záchranné službě setkávám celkem často, viz články se štítkem Psycho nebo odpovídající rubriku. 

Na mém bývalém pracovišti  jsme měli jednoho poněkud  zvláštního soudce. Velmi rád o všem sám rozhodoval. Přitom měl ale panický strach z nemocnic a nemoci, a zejména z nějaké nákazy či infekce. 

Tu se objevil pacient s psychotickými příznaky, jako ona  paní, jež neustále obtěžovala sousedy hláškami o tom, jak  další soused skladuje ve sklepě sudy s mrtvolami a chytá lidi na ulici a zavírá je do těch sudů (Přivolali nás policisté, kteří přišli prověřit její opakovaná podání. Působila přitom tak přesvědčivě, že jsem se těch policistů zeptal, zda opravdu prohlédli sklepy. V nějakých hororech a kriminálkách jsem to totiž viděl, že svědkyni vraždy nevěřili a byla to pravda).

Sousedi této nemocné už to obtěžování nemohli vydržet, tak jsem nařídil detenci. Odeslání na psychiatrii, i když s tímto nemocná pochopitelně nesouhlasila. Je přece zdravá, to my jsme slepí a hluší. 

 


 

Ale náš pan soudce trval na tom, že si tuto nemocnou sám vyslechne. Bylo to celkem legrační,  když tato paní,  v doprovodu policie -  protože odmítla nastoupit do sanitky - byla odvezena do přes 40 vzdáleného  okresního města, až do  soudcova bytu,  aby si ji mohl prohlédnout a vyslechnout, a  teprve potom mohla být transportována dalších 40 km (včetně cesty zpátky) na příslušnou psychiatrii.

Později  jsem měl ještě jeden větší zážitek s tímto panem soudcem. 

Měl rozhodnout o ustanovení opatrovníka (Betreuer) pro nemocného s těžkou cévní mozkovou příhodou (vlastně zbavení svéprávnosti, nemocný měl poškozeno řečové centrum, takže nejen že nemohl mluvit, ale poškozeno bylo i rozumění řeči, které mu znemožňovalo jakkoliv komunikovat. Přitom bylo potřebné pro nemocného přijímat rozhodnutí - nejen zdravotní, ale i obecně občanská, jako co s penězi a co s bytem).

Náš soudce to měl rozhodnout. Přitom mi několikkrát osobně  zatelefonoval a opakovaně se vyptával, zda je nutné do nemocnice  osobně přijít. Když jsem ho ujistil, že se  bez jeho rozhodnutí  neobejdeme, a připomněl, že je to jeho práce, začal se vyptávat na epidemiologickou situaci. Velice ho zajímalo, na jakém pokoji náš nemocný leží a zdali jeho spoluležící nemají nějakou nakažlivou chorobu. 

Po několika minutách hovoru a opakovaných otázek jsem cítil obavu,  že nějakou paranoiou trpí spíše onen soudce a že je taky zralý na odborné psychiatrické vyšetření, přinejmenším kvůli obscesívní neurozy (obscese - ulpívavé myšlení, které se točí kolem nějakého detailu).
 
III. 
 
Ale abych nebyl nespravedlivý, setkal jsem se i s rozumnými právníky. V jednom jiném městě byla třeba vynikající spolupráce s jedním státním zástupcem (Staatsanwalt). Byl to rozumný jurista, který se i vyznal ve zdravovědě.  
 
V Německu bývá totiž ve zvyku - a je to vlastně i zákonná povinnost - ohlásit  úmrtí v možné (i jen domnělé) souvislosti s podanou léčbou jako  nepřirozená úmrtí. Taková se musí prověřovat, zda nedošlo k cizímu zavinění a oznamují se policii a státnímu zástupci. Ten by pak měl rozhodnout, zda nařídí pitvu a další šetření. 
Jako možné nepřirozené úmrtí je považováno i smrt v důsledku  mozkového krvácení v souvislosti s  trombolýzou (léčba mrtvice léky rozpouštějící krevní sraženiny) nebo i jen léčbou antikoagulancií (léky na snížení krevní srážlivosti, které se podávají při trombózách - sraženinách v žilách nohou nebo některých poruchách rytmu, jmenovitě tzv. fibrilaci síní). Mozkové krvácení nebo i jiné krvácení (třeba žaludeční či střevní sliznice) je vzácnější, ale možnou a přípustnou komplikací takové léčby, jejich důsledky mohou být fatální. 
 
Teď se možná čtenář zeptá, proč se podávají takové rizikové  léky. A třeba mu i v hlavě blikne vzpomínka na heparinového vraha Zelenku.  Jenže - dle současného stavu vědy je profit (užitek) pro nemocného spočívající v léčbě či ochraně před mrtvicí daleko statisticky pravděpodobnější, než riziko krvácivé komplikace (které se považuje za přípustné riziko. Podle německých předpisů ale nemocný musí být o riziku možného krvácení poučen. Opomenutí tohoto poučení je zde považováno za pochybení tedy  Behandlungsfehler a má v případě prokázání nepříjemné právní následky. 

Na jiných klinikách jsem si tím zažil velké nepříjemnosti. Mnozí kolegové neměli proto ani jasno, jak postupovat při úmrtí v souvislosti právě s léčbou léky měnícími krevní srážlivost. (je vzácné. Ale při to množství, jaká se předpisují, bývá a tu a tam se s tím setkáváme). Ale právě tento státní zástupce jednal vstřícně a rozumně: "Každé úmrtí v souvislosti právě s těmito léky ohlašte bez obav mně, klidně zatelefonujte, já pak zařídím vše potřebné..." bylo to odlehčení naší práce.

Komentáře

  1. Ľudia sú rôzni v každej oblasti, v každom povolaní...Niektorí pomôžu, niektorí..no, menej....Ale každopádne sa zapíšu do našej osobnej histórie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Vždycky jen kroutím hlavou nad tím, co vede " odborníky teoretiky" s jiným vzděláním, k tomu, že jsou přesvědčeni o tom, že odborníci z praxí jsou uplně hloupí. A je jen tito teoretici vědí všě nejlépe.

    OdpovědětVymazat
  3. O německém právu nevím nic, ale přijde mi teda, že v popisovaných případech se soudci snažili posuzovat něco, co alespoň tady by posuzovat neměli, místo aby se řídili posudkem/odborným vyjádřením a rozhodli s přihlédnutím k tomu.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Nejlépe hodnocené

Proč je tu vlastně tento blog

Konfrontace

Omyl VI - Bolesti na hrudi

Když doktor myslí, že je nemocný

Omyl VII - Překlepy