Soudcové a moje (doktorská) zkušenost s nimi
Jejich svět je poznamenán pokroucenou řečí paragrafů. Myslím, že je odtržen od reality.
Mne osobně právní svět zajímal a možná učaroval. Dokonce jsem se sám pokoušel jednu dobu práva studovat. Studoval jsem při zaměstnání na individuální studijní plán ale jen dva semestry, dlouho jsem u toho bohužel nevydržel.
Práce právníka, podobně jako policisty nebo třeba i politika, je spojena s určitou dávkou moci. K její náplni patří ovládat a manipulovat druhými.
Platí to zejména o soudcích, kteří jsou apriori lidé zvláštního ražení. Osobují si zvláštní práva a výsady, protože přece musí být neuplatní a nezávislí. Jen se ve mně vytvořil jakýsi dojem, že "nezávislý" je od nich chápáno jako "nekontrolovatelný".
Přitom jsou i soudcové lidé omylní a chybující, leckdy nedokonalí, jako kdokoliv jiný. Jejich rozhodnutí můžou mít fatální důsledky na svobodu, a -jak nyní budu psát dále- i na zdraví a osud lidí a jejich blízkých.
Kdysi jsme se na soudním učili tuto definici: Svědek je ten, který TO viděl (nebo nějak jinak vnímal) a nerozumí tomu. Znalec je ten, který TO neviděl, ale rozumí tomu. Soudce je ten, který to neviděl, nerozumí tomu, ale rozhoduje o tom.
I.
S prvním z takových exotů jsem se setkal v Bavorsku. Jistý pan doktor obojího práva - neuvedu plné jméno, ač ho znám, budu ho nazývat Dr. M. Zaměstnán jako soudce v záležitostech zdravotnictví. Takže se zabýval rozhodnutími a záležitostmi jako detence (hospitalizace proti vůli nemocného), věci kolem opatrovnictví a podobně.
V poslední době se objevují i jiné triky, například že se mu na ruku nasadí taková velká rukavice bez prstů, asi jako psovi náhrdelník. Zmatený pacient tak nemůže s takovou rukou manipulovat a vyškubnout si žilní vstup.
Vzpomínám jsi na nemocnou, která onemocněla na herpetickou encefalitidu (postižení mozku oním virem, který jinak způsobuje neškodný opar na rtu. Pokud tento vir napadne mozkovou tkáň, čekejte pohromu).
Abychom ji mohli podávat život zachraňující lék aciclovir (který blokuje množení herpes-viru), museli jsme ji fixovat - přivázat k posteli a přivázat i ruku, kde byla zavedena flexila. Protože se lék musí podávat několikkrát denně (každých 8 hodin, v infuzi, která se nechává kapat taky skoro dvě hodiny), musela být naše nemocná fixována několik hodin denně několik dní. Podle předpisů bylo odesláno hlášení soudu.
Ale tu se objevil náš známý soudce dr. M. Nejen, že zakázal nemocnou fixovat aspoň po dobu kapající infuze, a tedy vlastně znemožnil léčit. Ale po pokusu o útěk, kdy byla zadržena v noční košili na ulici před nemocnicí, nařídil, že jí proti její vůli nesmíme ani nadále hospitalizovat, a pokud ji nepřesvědčíme, musíme ji propustit.
Co na tom, že byla zmatená a měla bludné představy. Prý ji máme přesvědčit a prokázat trpělivost a empatii.
Nemocnou jsme tedy předčasně a nedoléčenou propustili.
Ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko jsem se se soudci a jejich úředníky setkával v záchranné službě celkem často.
Ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko nebo taky Bavorsko pokud chceme nemocného odeslat do nemocnice proti jeho vůli - třeba proto, že trpí nějakou paranoidní představou, jako že ho pronásledují marťani nebo ho chtějí otrávit sousedi, anebo obviňuje souseda, že střílí lidi na ulici a pak ve sklepě nakládá jejich maso do sudů (to jsou autentické případy z mé praxe na záchrance), je třeba souhlasu nebo příkazu soudce. Tohoto soudce zastupuje správní úředník, který ale nemá pravomoc rozhodovat bez soudcova aspoň telefonického souhlasu. A ti soudci bývalí všelijací; sami správní úředníci z nich mají strach (úprava je řešena v různých spolkových zemích různě. V Sasku, kde nyní pracuji, má každý lékař pravomoc odeslat nemocného i proti jeho vůli odeslat k odbornému (psychiatrickému) posouzení a v případě potřeby i nařídit jeho policejní doprovod a eskortu. O to jednodušeji se v Sasku pracuje.
S těmito nucenými hospitalizacemi se ve své praxi a zejména té praxi v záchranné službě setkávám celkem často, viz články se štítkem Psycho nebo odpovídající rubriku.
Na mém bývalém pracovišti jsme měli jednoho poněkud zvláštního soudce. Velmi rád o všem sám rozhodoval. Přitom měl ale panický strach z nemocnic a nemoci, a zejména z nějaké nákazy či infekce.
Tu se objevil pacient s psychotickými příznaky, jako ona paní, jež neustále obtěžovala sousedy hláškami o tom, jak další soused skladuje ve sklepě sudy s mrtvolami a chytá lidi na ulici a zavírá je do těch sudů (Přivolali nás policisté, kteří přišli prověřit její opakovaná podání. Působila přitom tak přesvědčivě, že jsem se těch policistů zeptal, zda opravdu prohlédli sklepy. V nějakých hororech a kriminálkách jsem to totiž viděl, že svědkyni vraždy nevěřili a byla to pravda).
Sousedi této nemocné už to obtěžování nemohli vydržet, tak jsem nařídil detenci. Odeslání na psychiatrii, i když s tímto nemocná pochopitelně nesouhlasila. Je přece zdravá, to my jsme slepí a hluší.
Ale náš pan soudce trval na tom, že si tuto nemocnou sám vyslechne. Bylo to celkem legrační, když tato paní, v doprovodu policie - protože odmítla nastoupit do sanitky - byla odvezena do přes 40 vzdáleného okresního města, až do soudcova bytu, aby si ji mohl prohlédnout a vyslechnout, a teprve potom mohla být transportována dalších 40 km (včetně cesty zpátky) na příslušnou psychiatrii.
Později jsem měl ještě jeden větší zážitek s tímto panem soudcem.
Měl rozhodnout o ustanovení opatrovníka (Betreuer) pro nemocného s těžkou cévní mozkovou příhodou (vlastně zbavení svéprávnosti, nemocný měl poškozeno řečové centrum, takže nejen že nemohl mluvit, ale poškozeno bylo i rozumění řeči, které mu znemožňovalo jakkoliv komunikovat. Přitom bylo potřebné pro nemocného přijímat rozhodnutí - nejen zdravotní, ale i obecně občanská, jako co s penězi a co s bytem).
Náš soudce to měl rozhodnout. Přitom mi několikkrát osobně zatelefonoval a opakovaně se vyptával, zda je nutné do nemocnice osobně přijít. Když jsem ho ujistil, že se bez jeho rozhodnutí neobejdeme, a připomněl, že je to jeho práce, začal se vyptávat na epidemiologickou situaci. Velice ho zajímalo, na jakém pokoji náš nemocný leží a zdali jeho spoluležící nemají nějakou nakažlivou chorobu.
Na jiných klinikách jsem si tím zažil velké nepříjemnosti. Mnozí kolegové neměli proto ani jasno, jak postupovat při úmrtí v souvislosti právě s léčbou léky měnícími krevní srážlivost. (je vzácné. Ale při to množství, jaká se předpisují, bývá a tu a tam se s tím setkáváme). Ale právě tento státní zástupce jednal vstřícně a rozumně: "Každé úmrtí v souvislosti právě s těmito léky ohlašte bez obav mně, klidně zatelefonujte, já pak zařídím vše potřebné..." bylo to odlehčení naší práce.
Ľudia sú rôzni v každej oblasti, v každom povolaní...Niektorí pomôžu, niektorí..no, menej....Ale každopádne sa zapíšu do našej osobnej histórie :-)
OdpovědětVymazatVždycky jen kroutím hlavou nad tím, co vede " odborníky teoretiky" s jiným vzděláním, k tomu, že jsou přesvědčeni o tom, že odborníci z praxí jsou uplně hloupí. A je jen tito teoretici vědí všě nejlépe.
OdpovědětVymazatO německém právu nevím nic, ale přijde mi teda, že v popisovaných případech se soudci snažili posuzovat něco, co alespoň tady by posuzovat neměli, místo aby se řídili posudkem/odborným vyjádřením a rozhodli s přihlédnutím k tomu.
OdpovědětVymazat