Tento druhý fall časově souvisí s tím, který jsem popisoval v předchozím článku. Původně jsem je chtěl spojit do jednoho. Ale pak by byl ten článek moc dlouhý a tedy nudný, navíc jsou přece jen oba případy odlišné. Jeden je z nemocniční služby, druhý ze záchranky. Však spojuje je ono zjištění, že nemocnému bývá někdy dobré věřit, i když je všelijaký.
Byla to celkem klidná služba na záchrance. V 23 hodin zazněl ten den teprve druhý alarm. Na displeji se objevila hláška: "Objasnění indikace k hospitalizaci."
Takové hlášení obvykle znamená, že nemocný by měl být odeslán k vyšetření do nemocnice, ale odmítá transport. Sepsat příslušné papíry a reverz musí lékař, saniťáci k tomu nejsou oprávnění.
Nejeli jsme daleko, vlastně jen asi tři ulice vedle základny. Tu jsem si uvědomil, že dům na této adrese znám. Už jsem tady byl, asi tak čtyři měsíce dozadu. Sanitář z výjezdu to nakonec potvrzuje: "Jezdíme sem jednou možná dvakrát za týden, naposledy jsme tu byli před třemi dny. Vždycky nás zavolají - obvykle sousedi nebo pečovatelka, tenhle alkoholik všechno odmítne. Hlavně nechce slyšet o hospitalizaci, on chce svoje flašky."
To by i souhlasilo s tím, co si pamatuji z posledního výjezdu k tomuto pacientovi. Tehdy jsme byli zavoláni sousedy, když náš nemocný volal v 23 hodin z okna o pomoc a budil je. Tedy povím, takového souseda v baráku bych věru nechtěl. Když jsme totiž přijeli, vše odmítl, a měl jen přání - přenést z křesla do postele a napolohovat je. Náš nemocný je totiž špatně pohyblivý. Částečně poškozené klouby a páteř, ale určitě i podíl alkoholové polyneuropatie - poničené periferní nervy z nedostatku vitamínů a pití.
"Proč jsme tady dnes?" podávám svoji obvyklou otázku. Záchranku zavolala pečovatelka, která navštěvuje našeho nemocného třikrát denně, aby mu uklidila, umyla ho a nachystala mu jídlo.
"Už přes tři týdny nic nesnědl," vysvětluje a zdůvodňuje, proč přivolala výjezd záchranné služby před půlnocí. "Jenom pije - kokakolu, pivo a rum. Musí být asi těžce podvyživený."
To asi tedy bude. Vypadá nezdravě, šedivá nezdravá barva kůže, vyhublý. Určitě, kdybychom provedli laboratorní vyšetření, našli bychom rozhozené elektrolyty a další testy. Jenže takové vyšetření se asi neprovedlo už dlouhá léta, když odmítá hospitalizaci.
"Pokud to trvá přes tři týdny, tak proč to musím řešit zrovna já a o půlnoci?", podám myslím logickou a oprávněnou otázku.
Odpověď mě však dostala: "Dosud vždycky podepsal, že odmítá jídlo. Tak jsme mu přistrčili ten papír a pak jsme šli. Ale teď je tak zesláblý, že podepsat nemůže. Neo prostě nechce. Já jen nechci mít nějaký probém," vysvětluje.
Takže už tři týdny neměl v žaludku nic jiného, než kokakolu nebo alkohol. Moji saniťáci čekají, že udělám záznam a vrátíme se na základnu, ideálně do postele. Tak se to dělalo a dělá vždycky.
Ale mně zablikala v hlavě červená kontrolka. Zkuste si to, tři týdny nejíst. Dřív či později bude tak rozpadný, že ho najdou v bezvědomí. Pokud opravdu tři týdny nejí, začíná být ohrožen na zdraví a životě. Tedy ohrožuje sám sebe. I to může být důvod poslat jej do nemocnice, na psychiatrii, podle paragrafu o hospitalizaci proti vůli nemocného. Ohrožení okolí nebo sebe sama je důvod.
Třeba anorektička, která delší dobu nejí, může být přijata do nemocnice proti své vůli. Dokonce může být po nařízení soudu i násilně krmena. To se prý dělá tak, že ji sešněrují, možná ztlumí léky, a pak jí zavedou sondu přes nos do žaludku. Anorexie je jinak život ohrožující porucha, na kterou zemřelo už hodně mladých holek.
Nemám rád násilí. Proto se zeptám: "Tři týdny jste nejedl, je to pravda?" Žádná odpověď. "Můžete být ohrožený na zdraví. Pošlu vás na vyšetření do nemocnice. Souhlasíte?"
"Ne, nesouhlasím. Zůstanu doma a nikam nechci."
-"V tom případě vás pošlu do nemocnice proti vůli. S policejní eskortou a podle zvláštního předpisu. Věřte, pro všechny bude jednodušší, pokud půjdete dobrovolně. Protože když půjdete dobrovolně, máte šanci dostat se na otevřené oddělení a taky máte šanci se mnohem dříve dostat domů. Ale to přece sám dobře víte.".
Můj nemocný má za sebou opakované hospitalizace na psychiatrii. Dokonce už jednou byl zbaven svéprávnosti a byl mu soudně ustanoven opatrovník ke spravování jeho záležitostí. Jenže pak byl vypracován revizní znalecký posudek a svéprávnost byla našemu nemocnému opět vrácena. No nic, to se stává.
Každopádně zvyšuji náklad: "Půjdete do nemocnice. Dnes definitivně, ať tak nebo tak. Je lepší, když půjdete dobrovolně, ušetříme cirkus s policií. Víte, že že tam stejně skončíme. Tak co, souhlasíte, pojedete dobrovolně do nemocnice?"
-"Ne. A nemáte právo mě tam posílat."
To právo mám. Dle svého nejlepšího svědomí a úsudku. A zákony spolkové země Sasko mi dávají v tomto kompetence, mohu rozhodnout sám, a nemusím žádat nyní o souhlas soudního úředníka, jak je nutno v zemi Sasko-Anhaltsko nebo třeba v Bavorsku. Takže dávám příkaz svým sanitářům: "Zwangseinweisung, nucená hospitalizace. Prosím zavolejte policii."
Sice nic neříkají, ale cítím nepřátelskou náladu. Je to pro ně zdržení, zbytečná práce. "Stejně ho pošlou hned zase domů. Nejpozději zítra ráno." I telefonát policejní stanice mi s ušklebkem přenechají. "Vy chcete policejní hlídku na tuhle adresu? Vždyť tam jezdíme někdy i dvakrát za noc!"
-"Nucená hospitalizace," snažím se vysvětlit. Nucení je věc policie, na to nejsme oprávnění. A tuto noc už k němu nepojedete, když bude v nemocnici!" vysvětluju.
Rezignovaný hlas: "Tak já tam tedy pošlu hlídku."
Asi trochu šikana, protože hlídka se objevuje až za další hodinu. Moji saniťáci nakládají nemocného do sanitky, policisté přihlížejí. Jednat nemusí, můj nemocný je jen kost a kůže, a zesláblý tak, že by se stejně nedokázal bránit. Akorát - klasický problém. Třetí patro bez výtahu. Takže jsme nemocného sbalili do matrace a táhli po schodech ručně, každý jedno madlo. Naštěstí byl lehký, nevážil 200 kilogramů, a nemuseli jsme přivolat hasiče.
Nemocného pak předávám jako Zwangseinweisung službu konajícímu psychiatrovi.
Tím by mohl případ skončit. Ale... o pár hodin později jsem potkal kolegyni neuroložku. Známe se, vždyť jsme spolu dva roky pracovali, když jsem ještě byl zaměstnán v tomto oddělení.
"Ten pán nakonec skončil u mne, potažmo na JIP."
-"A proč? On přece chlastal, a nechtěl jíst. Měl jít na psychiatrii, jako nucená hospitalizace..."
"On možná nechtěl jíst, ale hlavně nemohl. Nemohl polykat, progresívní porucha polykání. Je to zcela nejasné. Ale možná nějaká naše (tedy neurologická) akutní příhoda. Při pokusu o vypití vody ihned aspiroval, vdechl do plic. Má skoro vyhaslý polykací reflex. No je to nejasné, budeme to vyšetřovat....
Sice jsem se pak nedověděl, co bylo odhaleno, a do jaké míry je to léčitelné. Pokud neléčitelné, je kandidát k zavedení PEG, tedy sondy přímo do žaludku přes břišní stěnu, kterou by mu mohly být dodávány kalorie.
Ale řeknu vám, měl jsem z toho hodně dobrý pocit.
No, ešteže ste ho vzali so sebou :-)
OdpovědětVymazat