Jméno neřeknu

Byl to jinak vcelku klidný den a klidná víkendová služba na záchrance. Když jsem pak viděl na pageru důvod alarmu: "Kolaps" a místo výjezdu byl místní krytý bazén, jen jsem si povzdechl. Nebyl by to první výjezd někam do sauny, spíše to přichází opakovaně. 

 

Víte, nikdy jsem nebyl nějaký fanoušek do saunování, a po tom, co jsem zažívám asi poslední dva roky, bych už do sauny nešel. 

Vlastně jsem tam byl jen jednou, kdysi hodně dávno, a nijaký dobrý dojem to na mne neudělalo. Není vůbec přirozené vystavovat se extrémním teplotám. A to jsem byl prosím zdravý a - tehdy ještě - mladý. J

enže do sauny lezou senioři přes sedmdesát let i starší, nadopovaní prášky na tlak, srdce a cukrovku. Je to poměrně nedávno, kdy jsme jeli ke staršímu pánovi po kolapsu v sauně. Ukázalo se, že trpí na manifestní srdeční selhání a má celkem nedávno po srdečním infarktu. Bylo mu skoro 80 a byl v sauně s manželkou. Prý si chtěli ještě užít.. Užili si. Kolaps a snad malou mozkovou mrtvici, protože podle svědků měl přechodně po kolapsu ochrnutou jednu půlku těla. 

 

 

Takže jsem si nejdřív pomyslel, že to bude zase něco takového. Avšak přijeli  jsme  na veřejný krytý bazén, a ne do sauny. Mí sanitáři byli již na místě.

(Připomínám, že i v Sasku, stejně jako v Čechách, funguje v záchranné službě system rendez-vous. Tzn. že lékař jezdí s jedním řidičem svým vozidlem, kterému se říká zásahové vozidlo, nezávisle se sanitkou. Je to tak proto, že lékařů je méně, než sanitek a saniťáků, nejsou přítomní ani na všech základnách a jsou přivoláni jen tehdy, pokud je jich potřeba. To rozhodne dispečink, podle katalogu (vždy se volá lékař, pokud je problémem dušnost či bolest na hrudi, ukazující na srdeční příhodu, nebo porucha vědomí, vždy k dětem pod 15 let, podezření na polytrauma - autonehody nebo pády z větší výše apod. A potom na vyžádání saniťáků. Často jen proto, že chtějí něco píchnout, od bolesti a necítí se k tomu kompetentní. Nebo proto, že nemocný odmítá jít do nemocnice (podepsat reverz je oprávněn jen lékař a musí být přivolán. V budoucnu se počítá, že snad bude stačit telefonické spojení. Takže klasický zásah tvoří dvoučlenná posádka sanitky, z nichž aspoň jeden musí mít kvalifikaci Notfallsanitäter podle nových předpisů. Často je s nimi někdo mladý v zácviku nebo praktikant, takže bývají tři. A k tomu přijede druhé malé vozidlo, obsazené lékařem a jeho řidičem. Ten musí mít úplnou kvalifikaci Notfallsanitäter a k tomu speciální školení, protože může být nucen převzít zvláštní úkoly jako triage. Obvykle ten přebírá spontánně funkci vedoucího sanitáře,komunikuje s dispečingem apod. 

 

Mohu dodat, že v Německu - ne všude, je to různé v různých spolkových zemích - ale tam kde jsem byl na sanitáka musíte mít tříletý kurz, po jeho absolvování máte určité kompetence, třeba intubace a podání některých léků. Podle starých předpisů měli jen dvouletý kurz, a neměli žádné kompetence. Ti, kteří získali kvalifikaci podle těch starších předpisů, mají nyní povinné doškolování. K tomu mají všichni povinně řidičský průkaz skupiny C, tj. na auta přes 3,5 tuny. Protože některé sanitky jsou větší a do skupiny B se nevejdou.

Spolu s plavčíkem, jenž záchranku přivolal, mi představili ženu, mou pacientku. Byla  již oblečena, tedy jako ne již v plavkách.  Ve věku něco po 40, štíhlá a snad dřív celkem hezká, ale ve tváři měla rysy chronické únavy. Jako by něčím utrápená.  Plavčík popisuje, že se dle svědků vyvrátila ve sprše - klasicky, bledá ve tváři, oči vyvrácené vzhůru (párkrát jsem to viděl, poprvé u spolužačky, která omdlela na praktickách ještě na univerzitě,  oči vyvrácené vzhůru že je vidět jen bělmo jako v hororu je to skoro na 100 procent známka  synkopy,  tedy oběhového kolapsu). Trvalo to chvilku, pak přišla k sobě. Sanitka byla na místě za chviličku. Jenže naše nemocná pak odmítla na sebe nechat sáhnout, odmítla jakékoliv vyšetření, nenechala si ani změřit tlak a puls, o hladině cukru nemluvě. 

 

Moje nemocná to jen potvrzuje: "Dejte mi pokoj, nic nepotřebuji a nic od vás nechci. Nemáte právo mi něco dělat, když si to nepřeji." 

V pořádku, to nezpochybňuji. Oki, sepíšeme záznam, podepíšete reverz a nashledanou. Nebudeme přece dělat něco, co vám není po chuti. 

Ale tu se objevil problém. Moje nemocná odmítá prozradit své jméno. O pojišťovně nemluvě. 

A to se nám nelíbí. Přece jen máme výjezd, práci, a kdo by pracoval zadarmo? Nehledě k právním konsekvencím. Naše nemocná si třeba za rok vzpomene, že byla neadekvátně léčena, a kde pak budu mít nějakou dokumentaci, abych se obhájil? 

"Dejte mi pokoj. Já vás nevolala, já si vás nepřeji a nepřeji si ani prozrazovat své osobní údaje." S těmito slovy se otočí k východu, ale sanitáci ji zastoupí cestu. Jsou to dva chlapi, mnohem mohutnější, než moje nemocná, která je spíš střízlík. 

V té chvíli si pohrávám myšlenku: "Einstatzabbruch." Prostě celý zásah nakonec stornujeme jako omyl, jako bychom nikdy nebyli voláni. Není to zrovna košer, ale i to se stává, že je výjezd omylem. A nemusí to být vždy nějaký zlý úmysl. Opakovaně se stává, že jsme třeba přivoláni hasiči k požáru v bytě, nebo k rozbitému autu. A pak se ukáže, že v bytě nebo v autě nikdo nebyl a není koho ošetřovat či zachraňovat. Sice je to alarm, za který v závěru nedostanu ani eurocent, a může být přesto v půl třetí v noci, ale to už je riziko. 

Avšak můj řidič ztratil trpělivost: "Volám policii." 

Čekáme na policii. Pokouším se svou nemocnou přemluvit: "Máte to zapotřebí, dělat si problémy s ouřady? Prostě jen mi řekněte jméno a datum narození, víc od vás nechci, a můžeme policejní hlídku zase odvolat." 

"Chci si koupit kokakolu v automatu," zní odpověď. "Možná mám nízký cukr, je mi zle, kokakola na to pomáhá." "Vidíte, my bychom vám cukr v krvi přesně změřili, kdybyste se nechala..." 

Ale nemělo to smysl. Jako hrách na stěnu házet. Každopádně chlapi ji pořád drželi zastoupenou cestu. Tentokrát to netrvalo dlouho, když přijeli policajti.  

Byl to pár, kluk s holkou. Mladí, tomu chlapci bylo možná kolem dvaceti, sotva víc, děvče snad ještě mladší, vypadala spíš jako stážistka nebo praktikantka. Několika větami jsem vysvětlil náš problém. Paní se zkolabovala, a teď se nechce nechat vyšetřit, s tím nemám problém, to je její právo, ale potřebuju aspoň jméno kvůli dokumentaci.

 

 

Kluk přikývne. Je to sympatický mladík, ale o půl hlavy menší než já, a celkem štíhlý. Rozhodně nebudí hrůzu, byť uniforma vždycky probouzí respekt. Obrátí se na mou nemocnou a zdvořile, ale nekompromisně (německá policie má vůbec pověst, že je zdvořilá, ale nekompromisní) požádá: "Prosím váš občanský průkaz." "Ne," odmítne moje nemocná. "Já jim nic neřeknu, nežádala jsem, aby přijeli. A vy nemáte žádat po mne doklady, to je policejní zvůle." 

"Jim nemusíte nic říkat a nemáte povinnost jim sdělit jméno," potvrdí policista. Ale vůči policii jste povinna se na vyzvání legitimovat. To praví zákon. Takže ten občanský průkaz prosím." 

A dodal: "Tihle záchranáři musí aspoň registrovat, ke komu a proč vyjeli." 

"Ne, nechci, to je jejich problém, já si je nevyžádala a nepřála." "No jo, ale teď jsou tady, měla jste zdravotní problém a oni svou práci udělali. Bez dalších diskuzí, tu občanku prosím!!" 

"Nemám občanský průkaz!" Sedím stranou na lavičce a už vypisuji záznam, poslouchám jen na půl ucha, ale navrhnu: "Nám stačí pojišťovací karta, tam je vše, co potřebujeme." 

"Nemám pojišťovací kartu. Nemám ani pojištění." 

Aha, tak tak je to tedy. Nemocná není zdravotně pojištěná. A nejspíš má teď  strach, že ji pošleme účet za výjezd domů. A bude to částka od 100 euro výš. 

"Jak je to možné?" Tahle paní vzhledem, úpravou ani šatem nevypadá na bohatou podnikatelku, na kterou se nevztahuje povinné zdravotní pojištění. 

"Skončila jsem živnost a jdu to vyřizovat až příští týden..." No, tomu mohu věřit, ale spíš nemusím. Nejspíš se na to vy...

V Německu je zdravotní pojištění povinné pro všechny zaměstnance a osoby žijící z důchodů a dávek. To už od časů Bismarckových. Však živnostníci a podnikatelé s vlastními nezávislými příjmy zdravotně pojištění být nemusí. Ti normální jsou pojištěni dobrovolně, a mohou si přitom vybrat z pestré škály programů jak zákonných,tak komerčních privátních pojišťoven. Ale už jsem se setkal s tím, že některý nemocný neměl žádné pojištění. Třeba hospodský, sám alkoholik, který se na to vy..., aby ušetřil. Jenže ho pak sklátila mozková mrtvice, kterou nepřežil. Předtím se ale potácel na hranici života a smrti na intenzivní péči a jeho manželka pak dostala účet. Krom slz nad ztrátou manžela, jediného živitele rodiny, zapláče nad pěticiferným účtem, protože ji moc nezbude. Nebo bezdomovec, který byl taky živnostník, než mu alkohol vymyl mozek a dotáhl k alkoholové epilepsii. U něho se sociálce podařilo vyřídit zdravotní pojištění dodatečně zpětně. Pojišťovna ale bude požadovat poplatky rok dozadu a bude na ně uvalena exekuce.

Policista pokračuje: "Když se nechcete nebo nebudete legitimovat, budu muset použít i násilných prostředků k dosažení účelu. V nejhorším půjdete s námi a necháme si vás na stanici zjistit. Teď mi ukažte vaši tašku."

"Ne, nebudu vám nic ukazovat." "Policista je neoblobný: "Podejte mi tašku, nebo použijeme násilí."

Vždycky nás učili v kurze: Zdravotník nesmí použít násilí vůči nemocnému, leda v krajní nouzi nebo v sebeobraně (i to se stává). Násilí je doménou výhradně policie. 

Když ani na třetí výzvu moje pacientka nereaguje, přistoupí kluk v policejní uniformě k ní a tašku - spíše takový dámský batoh na záda, který drží v ruce, ji prostě vyškubne, zjevně profesionálním hmatem. Žena zaječí a začne vyhrožovat: "Všechny vás zažaluju, to je zvůle!!!" Policista jen klidným hlasem, ve kterém cítím podtón pobavení, odpoví: "To je vaše právo, klidně můžete podat oznámení. Ale my postupujeme podle zákona."

Spolu s holkou v policejní uniformě se prohrabuje taškou. Krom obvyklých věcí, jaké si žena asi vezme na bazén -  mokrý ručník, plavky, nějaké šampóny a šminky vytáhne několik pokrčených obálek. Jsou v nich dopisy a i nadepsané adresy. Taky jakási zpráva, na které je nejen adresa, ale i datum narození. Policista si to pečlivě opisuje do notýsku a pak ten notýsek podá mně.

Ještě se zeptá: " Jste paní E.D., bytem v E.?" "Já nevím", odpoví žena s jakýmsi vzdorem v hlase. "Vy nevíte, jak se jmenujete?" 

Zatím vypisuji protokol o zásahu. Bude to krátké a rychlé psaní, vždyť jen zadokumentuji, že vše odmítla. Ani reverz jí nedám podepsat, dokumentuji, že vše odmítla a že  svědkové jsou všichni přítomní sanitáři. Jen řeknu nahlas všem, aby to slyšeli i oni policisté: "Tak buď ta paní opravdu neví, jak se jmenuje a kde bydlí. Pak je to na nucenou hospitalizaci na psychiatrii, můžeme ji sebrat a rovnou jí tam zavést. Anebo to ví až moc dobře a odmítá sdělit. Pak je naše práce stejně skončena, nikdo nesmí být k vyšetření nucen. Vzhledem k okolnostem soudím, že B je daleko pravděpodobnější. Děkuji za spolupráci," poděkuji ještě policistům. Žena se otočí, nyní uvolněna, popadne svůj batoh a bez dalšího slova se nakvašeně rychlým krokem vytratí, ani si kopii protokolu nevzala. Taky se rozcházíme. 

Rozhodnu se, že nebudu vystavovat účet za tento výjezd. K čemu taky. Je jasné, že peníze od ní nikdy nikdo neuvidí, a vlastně se tolik nestalo. 

Ten den jsme měli ještě jeden výjezd, který bude nejspíš zadarmo. Hned jednu hodinu poté. Na pageru stálo: "Epileptický záchvat, v hotelu..." 

 

Epileptický záchvat, to bude něco jednoduchého. Vždyť jsem neurolog. Nejčastější příčina je alkohol a zde je epileptický záchvat často jako úvod do deliria. Pak často synkopy doprovázené křečemi, které laici i mnozí profesionálové za epileptický záchvat zamění. Ale stačí se vyptat na okolnosti. Velmi často jde o psychogenní záchvaty, opět často zaměněné za epilepsii. Někdy jde o oříšek i pro zkušené neurology a epileptologická centra. A teprve pak jsou záchvaty u nemocných s epilepsií, u kterých se znovu objevily. 

Přijedeme do hotelu. Je v něm parta asi pěti polských dělníků, jeden z nich umí německy. Můj nemocný leží na zemi s rozbitou hlavou.  Mladý kluk, později se dovím, že je mu dvacet. Pomalu se probouzí a má zjevně tu pozáchvatou fázi, zmateně se rozhlíží, brání se odstrkuje vše rukama, jeho mozek zjevně ještě nepracuje naplno. Až se úplně probere, nebude si nic pamatovat. Pokousaný jazyk a rozbitá hlava na boku. Sanitáři, kteří byli už krátce před námi, referují: "Prý alkoholik, denně aspoň půl litru vodky. Ale teď byl na dovolence doma, a nepil. Jinak se snad na nic neléčí." 

A jsme doma. Zjevně to  bude ale smutný případ. Mladý kluk a už se ve dvaceti prochlastal do alkoholové epilepsie. Chceme jméno, nějaké nacionále a hlavně pojištění. Doklady nejsou k nalezení, ani pas. Na otázku po pojištění ten německy mluvící Polák, zjevně šéf této party, ale taky ještě mladý kluk, bezradně krčí rameny, že neví, kde jsou. Ale z jeho mobilu si aspoň opíšu jméno, narození a adresu nemocného, nebo aspoň údaj, který se jako adresa tváří. Má to v mobilu ofocené. 

Nemocného sanitáři zafixují, přece jen se uhodil do hlavy při pádu, prý o zárubeň, může mít poraněnou páteř. Takže krční límec a vakuová matrace. Jak se probírá, opakuje ve své řeči: "Nikam nechci, nikam nechci."

V nemocnici ho předáme.. ale dovím se, že stejně po dvou hodinách utekl, aniž by podepsal reverz. Nyní uvažuji, zda vystavím účet za tento výjezd. Ten polský dělník nejspíš nebyl vůbec pojištěný. I když, jako polský občan a občan Evropské unie nějaké pojištění nejspíš má. Ale bude sotva vymahatelné a bude to marná zbytečná snaha. 

Prohlášení: Všechny použité ilustrační obrázky byly staženy z internetu, kde jsou volně přístupné. Fotografie policistů jsou jen ilustrační a nemají nic s případem. 

Obrázek krytého bazénu je sice z internetu, ale jde o autentický krytý bazén v našem městě, ke kterému jsme vyjeli.