Sláva zdravotním sestřičkám anebo proč nechci být zdravotní sestra (remake)
Reprint staršího článku uveřejněného jinde v lednu 2014
Věnováno zdravotním sestřičkám
Luisa k nám nastoupila jako praktikantka ve výcviku zdravotních sester. Zařadil jsem ji se svou čokoládovou pletí a oříškovýma očima k velké latinskoamerické, především brazilské komunitě, ale mýlil jsem se. Matka Němka, otec Arab ze Sýrie.
Odpoledne mi přinesla kafe, a evidentně si chtěla povídat. Trochu mě to potěšilo, i když jsem se zrovna nenudil v práci, ale žákyňky se málokdy dají tak otevřeně do hovoru.
Nechtěl jsem upřímně říci, že zrovna v této době mě to nebaví vůbec, protože to spíše souvisí s mými osobními záležitostmi. Odpověděl jsem proto vyhýbavě, ale pravdivě: "No, ne vždycky. Někdy ano, někdy vůbec. Záleží jak se daří, jestli nejsou problémy nebo nezdary."
"Mně se tady moc líbí. Je to tu skvělý," kontrovala. Jako nadšené dítě, však se dětskému věku ještě tolik nevzdálila. Připomínala mi moje začátky...
"Hm, tak aby vám to vydrželo. Dělat zdravotní sestru je náročné. Sám bych to dělat nechtěl," přiznal jsem.
"A proč ne? Je přece lepší dělat s lidmi, než sedět zalezlý před počítačem na vyšetřovně."
Vzpomněl jsem si na svoje začátky na povinné ošetřovatelské praxi ve studentských letech. A taky na brigádu, kdy jsem pracoval jako ošetřovatel v jedné malé nemocnici. Budík dávat na pátou ráno, hltnout kávu při předání služby, ještě v hluboké tmě nachystat mytí a umýt šest nebo sedm ležících pacientů v léčebně. A pak rychle roznášet a uklidit jidlo a polohovat, běhat s mísama a pak převlékat pleny a rychle převlékat postel do čista pro ty, kterým ty pleny nestačily nebo se doběhlo s mísami později. Ani jsem nevěděl, jak ta směna utekla. To už byly ty odpolední a noční směny klidnější. A to jsem byl ještě rád, že pacienti a rodiny byly příjemné a neměl jsem tam žádného kverulanta. No, občas někdo zmatený, kdo si rozbil teploměr a rtuť si vylil do postele, nebo zmatená babička, která pořád někoho hledala a tak si s námi hrála na schovávanou, protože jsme ji pořád museli hledat.
Po měsíci jsem toho měl ale dost, tak jsem shrábl výplatu a těšil se zase do školy.
"Kdepak, raději sedím ve vyšetřovně u počítače. Prohlížím výsledky a nálezy, listuji v rentgenových obrázcích a přemýšlím, co asi je naším pacientům a jak jim nejlépe pomoci. Nemusím přebalovat plné plenky a vytírat zvratky. Nechce se po mně, ať obracím a polohuju stopadesátikilové pacienty, nemusím ošetřovat páchnoucí dekubity a odsávat hleny. Nikdo to ode mne nečeká.
Vůbec nezávidím těm, kteří umývají nalezené bezdomovce, kteří několik let nedrželi v ruce mýdlo, a převazují jim gangrénové boláky, smrdící na sto metrů. A za to sklízejí plat blízký žebračence, a často nadávky a nevděk. Děkuji, nechci. Jsem rád, že dělám, co dělám."
Brzy jsme se rozloučili a šli jsme každý po svém.
-----------
Se zdravotníma sestrama jsem vycházel všelijak a ne vždy dobře. Někdy bývám nevrlý, nesnáším, když musím řešit současně dva nebo tři problémy a když se dostanu pod tlak nebo tíseň. Přitom od sester se často očekává, že budou pánům doktorům stále k dispozici, i když jsou samy pod tlakem nebo tísní. Časem jsem je začal respektovat a naučil jsem se snažit jim zbytečně nekomplikovat život a práci. Snažím se získat jejich přátelství, protože je prostě obdivuji. Jsem rád, že nemusím dělat to, co ony.
Kdoví, zda to není úmysl nebo přání. Možná se se svou do jisté míry hloubavou a introvertní povahu opravdu víc hodím k tomu pátrání v počítači, a na ošetřování nemocných lidí se hodí jiní. Ale žádný nejsme proto důležitější nebo méněcenný. Že se to společensky ale i platově jinak oceňuje, je jedna z řady nespravedlností tohoto od principu nespravedlivého světa.
Komentáře
Okomentovat