Cesta domů (podle skutečných událostí))

Tentokrát to bude z úplně jiného soudku....

Možná vás učarovaly příběhy návratů ztracenců, doma již oplakaných, jak známe třeba z filmů Bílé peklo nebo Útěk ze Sibiře. Možná vám přijdou neskutečné. A přece, chystám se teď vyprávět příběh, pro který nemusím chodit nijak daleko. A nechci, aby upadl zcela v zapomnění, jak mu hrozí.

I.

Ten den, kdy končil starý svět, jak ho všichni znali, nebyl nijak zvláštní. Nakonec - i podle Písma řekl Kristus něco v tom smyslu, že konec světa přijde nenápadně jako zloděj zadními vrátky, bez zvláštních znamení a upozornění.

Jako zvláštní znamení konce starého světa vyváněly toho letního dne kostelní zvony a na nárožích celého Rakouska-Uherska, taky v Čechách a taky ve Frýdku a v Třinci se vyvěšoval slavný manifest starého pána na císařském trůně - Mým národům.

---

"Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války," psal starý muž. A můžeme mu zajisté věřit. Po zkušenosti staré skoro 48 let se snažil celý život vyhnout válkám. Ne, že by byl až takový altruista, ale prostě se bál války a porážky. A nyní učinil asi nejtěžší a přitom nejhorší rozhodnutí svého života, které zničí nebo aspoň změní životy milionům.

Byl červenec roku 1914.

Toho dne cestoval Jan do práce jako každý den. Jezdil z vesnice u Frýdku do železáren. Každý den dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět, a deset hodin v práci. Nedávno byl povýšen a stal se předákem, mistrem.

Jan jen Polák. Přišel odněkud od Wadovic v Polsku. Možná by byl Jan na své rodiště ještě hrdější, kdyby věděl, že jeho spolurodákem bude i nějaký pan Wojtyla, později známý jako papež Jan Pavel II.

To ale náš Jan nevěděl a už se ani nikdy nedoví. Myslel totiž jen na svou lásku, už dávno se chystal na svatbu. Rodiče jeho nastávající moc nadšení nebyli. Jan je bez příbuzenstva bez rodičů a vlastně i bez nějakého většího majetku.cz svou polskou rodinou se totiž rozešel ve zlém a teď už se s nimi nikdy nesetkal.

Na co asi myslel, procházejí kolem manifestu s obrazem našeho císaře. Možná si pomyslel že je to nějaká hysterie. Vždyť na tom Balkáně se válčí pořád. Jenom za posledních pět let tam byly války aspoň dvě aniž by si toho nějak všiml. Ještě neví, že tento den zasáhne dramatický i do jeho života.

II.

Válka trvá už druhým rokem. Neskončila za pár týdnů, jak si mnozí mysleli, naopak.

Ruská carská armáda si vedla na podzim 1914 velice dobře. Carští vojáci obsadili Karpaty, dobyli Humenné a Prešov, a hrozili že v padnou do panonské nížiny. Dokonce někteří věřili že Rus bude do Vánoc v Praze. A že se české koruny ujme car Mikuláš II.

Jan to sice vnímá. Nemůže přehlédnout, že kolem něj mizí jeho přátelé a známí. Dostávají povolávácí rozkazy a odcházejí do války. Mnozí se vrátí zranění, zmrzačení, s amupovanými končetinami. Mnozí se nevracejí vůbec.

Jan se asi snaží nato nemyslet. Je přece vedoucím v železárnách, ve strategické výrobě. Na něho se odvody nevztahují.

Takže srdcem je spíš u své mladé ženy, která nedávno obtěžkala. Těší se na své první dítě.

Ale osud zahrál s kartami jinak.

Velké změny začínají celkem nenápadně. Jan je sice mistr, ale není na nejvyšší pozici. Toho dne, kdy se mělo vše změnit, ho oslovil mistr. Začal na něho křičet kvůli nějaké - kdoví zda zaviněné - poruše ve výrobě. Nu, pan inženýr. Ale když konverzace klesne na úrovneň nějakých za*** Poláků, ozve se v hrdém Janovi vztek z uraženého vlastenectví. Pan inženýr tento konflikt odnese rozbitým rtem a zlomeným zubem. A Jan okamžitou výpovědí.

Vrátí se domů. Nyní ho ale již nic nechrání před odvodní komisí, a proto mu přijde velice záhy onen pozdrav s výzvou: "Dostavte se... v odpovídajícím stavu."

III.

Halič. Po několika týdnech na cvičišti, poté, co na sebe navlékl uniformu pěšáka rakousko-uherské armády, nahnán do dobytčích vagónů, už několik měsíců dřepí v zákopech.

O Češích a Slovanech (víme, že Jan je Polák) v rakouské armádě se jednou v učebnicích dějepisu bude psát leccos. Nespolehliví, často dezertéři, až příliš snadno se vzdávají nebo přecházejí k nepříteli.

Pravda je taková, že se českých vojáků nedostane do zajetí o mnoho víc, než to bylo v jiných armádách obvyklé. A že Češi patřili k dobrým vojákům. Zejména v horách - Dolomitech na italské frontě byli velice vážení. Na ruské frontě museli bojovat proti jiným Slovanům, ale své úkoly většinou plnili dobře.

Do zajetí se nakonec dostala jen malá část. A většinou jen pro chyby vedení, které dostalo vojáky do obklíčení nebo do nesnadné situace.

Po několika měsících se do oblíčení dostala i rota našeho Jana. Jejich mladý poručík si svolal vojáky a pravil: "Nemám další rozkazy. Chci, abyste se přežili a vrátili se domů. Udělejte to, jak to bude možné. To je můj poslední rozkaz." Nato vzal pistoli a střelil se do spánku.

Janovi kamarádi ještě chvíli rozpačitě postávali. Pak jeden z nich vytáhne bílý ručník, příváže na větev a řekne: "Jdeme. Vzdáme se Rusům."

IV.

Daleko, už na samém konci Evropy, teče řeka Volha. Na jejím břehu můžeme vidět Jana. Právě mává kosou a pomáhá při sklizni obilí. Po několika měsících v zajateckém táboře byl pod stráží poslán do ruského vnitrozemí za frontu. A pak na dalekou cestu sem, na jihovýchod.

Zajatce rakouské armády si rozdělili zdejší sedláci. Jan měl štěstí. Jeho nový pán není zlý. Má nyní pohodlné lůžko v noci, má dvakrát denně bohaté jídlo a práce na statku mu nevadí. Vždyť sám vyrůstal v rodině chalupníka.

A tady mu nehrozí, že přiletí kulka nebo šrapnel.

Ale taky neví, co se děje ve světě. Ani co se děje doma. Bylo možné přes Červený kříž nechat domů vzkaz, že je naživu....ale ne tady. Tady nemají poštu, nemají noviny. Vlastně tu nikdo ani neví, jak se válka vyvíjí.

A tak plynou na statku den za dnem, týden za týdnem, měsíce. Minul rok, minul další.

Jana začala trápit noha. Ještě na frontě se poranil, ale nevěnoval tomu pozornost. Nyní mu začala hnisat. Místní ženy a kořenárka mu sice hnisavou ránu převazují, felčara tu však nemají. Vždyť k nejbližšímu chutoru nebo k telefonu je to skoro den cesty.

V.

Na chutor k sedlákovi došel nějaký úředník. Vlastně kontrola a sčítání. Neví se, že za patnáct let bude všechno jinak. To tu budou rudí komisaři a kolektivizace, možná náš sedlák skončí v gulagu a jeho rodina někde daleko na Sibiři. To se ale zatím neví. Pana úředníka ale udiví Jan.

Co ten tu dělá? Válečný zajatec? Z Rakouska? Vždyť už je dávno po válce. Ta skončila už před čtyřmi lety. Je pravda, že boje pokračovaly v občanské válce, ale i ta se této oblasti vyhla. A Rakousko už dávno ani neexistuje. "Ty, vojáku, tady už nemáš co dělat! Vrať se domů!"

VI.

Nekonečná cesta pěšky. Nejdřív podél Volhy, pak na západ. Vyřídit papíry a propustky. Jan prochází zchudlým krajem, kterým se přehnala krutá občanská válka. Nakonec dojde do Polska. Je sám Polák, ale zjišťuje, že Polsko je nyní samostatné a jednotné, ne jako dřív rozděleno mezi velmoci, které se navíc mezi sebou začaly prát.

A pak stočit na jih. Těšín....a Frýdek.

VII.

Malá Tonička už vyrostla. Odrostla kolíbce i své první postýlce, už musela odmala doma pomáhat. Letos má jít do školy, do první třídy.

Jenže vyrostla v chalupě s mámou a babičkou a dědou. Bez tatínka. Na tatínka čekali dlouho a vyprávěli o něm. Jenže - nyní říkají... tatínek se už nikdy nevrátí.

Máma je ještě mladá a těžko žít bez muže. Můžeme se divit, že našla nového přítele? Můžeme se divit, že chystala svatbu? Nakonec Jan už byl i úředně prohlášen za mrtvého.

VIII.

Tonička pak bude i svým vnukům vyprávět, jak se objevil jakýsi špinavý ošklivý muž, vypadal jako čert. Zarostlý. Hned první noc ho strčili do necek a drhli. A pak znovu. Strašně se ho bála. A nemohla věřit, když slyšela: "Tohle je tvůj táta."

IX.

Jan se nakonec vrátil ke své ženě a z chystané svatby, která měla být už za několik týdnů, sešlo. Vrátil se ke své práci v železárnách. Dokonce ještě udělal postup, a stal se váženým člověkem. Narodila se mu další dcera a syn.

Bohužel jeho rána na noze se nezahojila. Později se přidal chronický zánět okostice. Antibiotika nebyla, tak se muselo řezat. Palec, Pata, nakonec i koleno a na konci o nohu přišel.

S berlemi, tak si ho pamatují jeho vnuci. Stařík, a jeho žena stařenka.

Na staříka má jeho vnuk vzpomínku, jak při jedné zabíjačce příhlížel. Vepř ale utekl řezníkovi zpod nože a přímo staříkovi mezi berle. Ten na něm chvíli pak jel jako nějaký podivný kovboj, zády ve směru.

Ale raději si svoje vnuky svolal po večerech do své světničky a vyprávěl. Vyprávěl bajky, v polském jazyce nebo po našemu, o zvířatech, ale i o knězích a kostelnících, velice veselé, vždycky se všichni nasmáli. Bohužel, jeho vyprávění jsou dnes zapomenuta, ani jeden z vnuků už nedal žádnou bajku dohromady.

Stařenka se dožila i pravnuků a i pravnuci si ji pamatují, zemřela ve věku vysoce přes devadesát let.

A tento příběh je podle skutečnosti. Stařík Jan byl můj pradědeček. A na stařenku ještě pamatuju.