Psycho IV - Tlakoměrka

Výjezdy RZP pro F-diagnózu (tedy psychiatrickou), nejsou až tak náročné na odbornost a adrenalinovou zátěž, jsou ale přece jen úporné a často časově zatěžující.

Vzpomínám na svou asi první zkušenost tohoto druhu (vynechám těch několik ožralců, se kterými jsem se setkával od prvního dne. Opilost je totiž taky intoxikace s kódem F00.0 a tedy nemoc).

Ještě možná neoschnul inkoust na mém čerstvém Notarztschein (přesně se to jmenuje Zusatzbezeichnung Notfallmedizin),

---

tedy papír/atestace, která vás opravňuje živit se jako lékař záchranné služby, a já, nažhaven sbírat zkušenosti, novic v červené vestě (ač v pokročilém věku 46 let) jsem se vrhal do praxe, připraven převzít i další úkoly (připraven a ochoten stále, nadšení už vyprchalo).

Pro zainteresované připomínám podmínky k získání této kvalifikace, i když jsem už o tom psal třeba zde.

Nejméně dva roky lékařské praxe na lůžkovém oddělení. Půl roku praxe na jednotce intenzivní péče a/nebo na urgentním příjmu, kde bývají ventilovaní pacienti. Absolvování 80-hodinového kurzu, který nabízejí lékařské komory - obvykle forma týdenního kompaktního nalejváku (s trochou romantiky a hrábnutím do kapsy možno absolvovat v horách nebo u moře). Kurz je sice drahý, ale zaplatí se skoro po dvou nebo třech službách. Praxe spočívající v účasti na 50 výjezdech (jak jsem zjistil, některé instituce nabízají další kurzy se simulovanými situacemi, které mohou část těch výjezdů nahradit. Výhodou je, že se při simulaci spíše jeden seznámí s lecčím, co může přijít). Nakonec složení zkoušky, která rozhodně není formální.

Nadšen touto skutečností a nažhaven novými výzvami jsem se jednu neděli přihlásil na výzvu (takových mi dodnes přichází spousta, na mail nebo SMS). "Vypadl Notarzt, prosíme pomozte..." nebo něco v tom smyslu.

A tak jsem se nabídl... a za chvíli již musel nakopnout auto a vyjel do 120 km vzdáleného Magdeburgu, neboť tam, přímo v univerzitní nemocnici, náhle onemocněl kolega, jenž měl mít službu.

Přijel jsem, pozdravil s týmem a převlékl se. Musím uznat, že tamní inspečák pro záchranáře připomínal spíš hotelový pokoj, než kamrlíky, na které jsem zvyklý dodnes. Útulný pokojík s novým nábytkem a dokonce vlastní sprchou.

Byla to celkem klidná služba, nějaké bolesti na hrudi s podezřením na infarkt, jak to bývá, dušnost, ze které se vyvinula panická porucha a neurogenní tetanie Asi tři alarmy a celkem brzy jsem mohl jít spát.

Někdy kolem druhé v noci alarm. Vyjíždíme s Einsatzwagen, ale divím se, že jedeme sami, tedy bez sanitky a vlastně i bez modrého majáčku. "Vlastně děláme návštěvní službu,"vysvětluje mi šofér. "Tahle paní si naměřila tlak nějakých 170 mmHg, a chce okamžitě nějakého lékaře."

Samozřejmě, už taková informace mě negativně naladila, ale my jsme přece za to placení a vlastně i otrlí.

Přijíždíme na klasické komunistické sídliště, jak je známe z komunistických československých i východoněmeckých měst.

Zazvoníme, dole nám otevře bzučák, asi v třetím patře nám otevírá korpuskulentní dáma. Pozdravím ji trochu ironicky, ne zle, ale prostě řeknu svoje: "Gute Nacht." Dobrou noc.

Zdravit dobrý večer nebo dobré ráno mi v půl třetí přijde nepřiměřené.

"Nééééééé!!!" zaječí mi v odpověď a přirazí dveře, div mi nos nepřerazí. Přiznám se, že s takovou reakcí jsem se ještě nesetkal, a to ani v další praxi; a to jsem fakt zažil leccos.

Můj kolega, sanitář, zkusí znovu zazvonit, a když není reakce, pokrčí rameny a pomalu se otáčíme a vracíme na základnu. Fehlereinsatz.

Akorát čas zalehnout do postele a zavřít oči, když znovu pípá pager. Stejná adresa. Naštěstí to není daleko, cesta trvala nějakých deset minut.

Otráveně nasedám do auta k řídiči. "Opravdu tam musíme jet zase? Ta dáma není nemocná a kvůli tlaku 170 mmHg se fakt záchranka nevolá. Nakonec přece dala jasně najevo, že odmítá ošetření."

"Jenže teď ohlásila na dispečink, že vyskočí z okna, pokud okamžitě nepřijde doktor. Ale jiný než ten ausländer posledně. Nic si z toho nedělej, tahle pacientka je známá firma, na psychiatrii jako doma."

Dáma vyhrožovala - řekl bych přímo - vydírala - sebevraždou. Takže byla alarmována i policie a když znovu přijíždíme, přes pootevřené dveře s naší pacientkou již tři policisté vášnivě diskutují. Dva chlapi a jedna holka. Když nás naše pacientka uvidí přicházet, a pozná mne, opět zaječí to:"Nééééééééé" a zase přirazí dveře. Policejní holka ještě přiskočí a zkouší se s paní přetlačovat o dveře, ale prohrává, a dveře se zaklapnou.

Později té holce - je mimochodem moc hezká, ve věku kolem 23 let - říkám: "To vás v policejní škole neučili, strčit prostě botu do dveří, když se otevřou? Máte pořádné kanady, kdybyste strčila nohu do dveří, tak je prostě nezavře...."

Nicméně nyní byly už dveře zavřené. Na zvonění naše pacientka nereagovala. Nebylo zbytí, po výhrůžkách o sebevraždě muselo být provedeno násilné otevření dveří.

Přes centrálu jsme zavolali hasiče.Bylo už hodně po čtvrté ráno, když přijeli, a mezitím se začínalo rozednívat. Bylo pěkné ráno na počátku léta, ptáci cvrlikali.

Zvuky šroubováku a kladiva dobývajícího zámek najednou přiměl naši pacientku klidně otevřít. Za doprovodu policistů jsem v pochodoval do obýváku.

Jediné moje další vyšetření spočívalo v přeměření tlaku, kdy se ukázalo, že tlak je již normální. Samozřejmě, poslech srdce a plic a nakonec i EKG, jsme přece záchranka.

Zřejmě vyburcování policie, dvakrát sanitky, a nakonec i hasičů, a pravděpodobně probuzení všech sousedů, paní vyléčilo a uspokojilo.

V této chvíli jsme mohli jít v podstatě všichni domů. Bylo ale rozhodnuto, že si to nenecháme líbit a paní odešleme k psychiatrickému vyšetření.

Jeho indikace byla hraniční, protože pacientka v této chvíli nikoho ani sebe neohrožovala. Obtěžování okolí a zneužívání záchranných složek není důvod k psychiatrickému odeslání.

Samozřejmě dle očekávání moje pacientka jakékoliv další šetření odmítla, nechtěla se s námi dál bavit a nechtěla slyšet, že by měla opustit byt. Odmítla se i nechat vyšetřit internistou.

Prostě klasická psychiatrická protiva par excelans, znal jsem takové typy z praxe na psychiatrii a moc empatie tedy fakt nemám.

Pohrozil jsem ji ale, že ji mohu nechat odeslat proti její vůli. S odvoláním na to její vyhrožování skokem z okna (byť jen z 3. patra), o kterém existuje záznam, tedy suicidální myšlenky a vyhrůžky,

Neměl jsem k tomu sice pražádné chutí, protože to by znamenalo (v téhle té spolkové zemi) přivolat ještě soudce respektive státního úředníka. A ten by asi stejne Zwangseinweisung, tedy nucenou hospitalizaci (detenci) nejspíš odmítl schválit.

Nicméně na naší pacientku to přece jenom zapůsobilo. Měla zajisté s psychiatrickým oddělením bohatou zkušenost.

Pokud se dostanete na psychiatrické oddělení podle zákona o detenci (tedy proti své vůli), skončíte na uzavřeném oddělení, a máte celkem zaručeno, že si tam pobydete déle.

Nakonec se tedy naše pacientka přesvědčit nechala. Odjeli jsme na interní ambulanci s perspektivou dalšího psychiatrického vyšetření

Při pohledu na rozespalé lékařky jak interní tak psychiatrie jsem se musel omluvit.

Bylo již půl šesté kdy jsme se vrátili na základnu. Zbytek služby, tedy poslední hodina, již proběhl bez dalších výjezdu.

V podstatě by to byla velice klidná služba, kdybych nebyl v noci od půl třetí do skoro šesti zaměstán jednou, no, prostě F-diagnózou. Psychiatričtí pacienti jsou hold nároční.

A musím říci, že povětšinou velmi nudní. Přelet nad kukaččím hnízdem, to je jen film.