Učitelé

Tento článek jsem začal psát zcela spontánně. A tu jsem zjistil, že zrovna dnes je Den učitelů.

Budiž tento můj článek mým dárkem pro ně.

Pan Miloš Zeman, ještě než se stal prezidentem, ve funkci předsedy tehdejších sociálních demokratů, prohlásil něco na způsob: "Nejváženějším občanem obce ať je napříště učitel!"

Je jasné, že šlo jen o negaci předchozí Klausovy fascinace podnikateli tyu pana Koženého a vůbec jeho kampaněmi namířenými proti lékařům, vědcům a vzdělaným lidem obecně.

---

Nicméně tato proklamace se nenaplnila dodnes.

Nevím, jak jsou na tom učitelé dnes s příjmy; slyšel jsem, že dnes to už snad není taková katastrofa, jako bývala. Nicméně, když se řekne učitelka, tak je nadále vysmívaná a opovrhovaná.

V paměti mám výroky svého tchána na adresu slovenských stávkujících učitelů: "Učit mají, však nič nerobí.." Hlas lidu hlas boží. Jaký bude asi hlas dělníka, který školou prošel s odřenýma ušima.

Po rodičích je učitel (pokud budu počítat i třeba učitelky ve školkách) druhá nejvýznamnější persona, která může dítě ovlivnit.

Třetí významnou personou jsou pak trenéři a různí vedoucí, kteří jsou další vzory pro naše děti. Jim bude věnován další článek.

Dcerka byla ze školy od začátku nadšená a nejraději si hrála na paní učitelku. Její malou školní třídu v dětském pokojíčku tvořili plyšáci a nakonec i my dva - rodiče.

Dlouhou dobu plánovala, že se stane taky paní učitelkou, což by se mi líbilo.

V Německu je to přece jen jinak, učitel je celkem vážené povolání, jemuž odpovídá i odměna (například skoro všichni učitelé jsou zde privátně pojištěni).Sice nedávno proběhla stávka učitelů, a zejména několik stávek pomocného personálu (vychovatelé v družinách), hlavním motivem ale nebyly peníze, jako spíše přetěžování v důsledku chyb v školské politice.

Jsou to učitelé, kteří vychovávají naše děti. To díky jim z našich dětí vyrostou lékaři, právníci, vědci nebo třeba zedníci či strojvůdci nebo rolníci.

Jak je to důležité, ukazuje se o to víc nyní, v době koronarové krize a karantény, když píšu tyto řádky. Školní výuka je přerušená, nervozita, jak budou probíhat maturity a závěrečné či příjímací zkoušky.

A zde se ukázal být hrdinou naší doby třídní učitel naší dcery. Neměl jednoduchou pozici, byl nový, když minulý školní rok třídu přebíral. Dva ročníky totiž vedla jiná učitelka, na kterou si děti mezitím zvykly. Takže když byla oznámena zněna třídního učitele, byla to nakonec zase naše dcerka, kdo inicioval jakousi petici a udělal si pak zlou krev u ředitele.

Nicméně později si mladého charismatického učitele oblíbily. Vystudoval v druhém vzdělávacím běhu, tedy vlastně dálkově při zaměstnání.

Míval jsem dost výhrady k jeho učení. Měl jsem dojem, že mezery ve znalostech dějepisu mé dcery jsou mílové, a že se vlastně učí jen vybrané kapitoly. Caesar, pak se učili o objevení Nového světa a hned reformace. Pak se něco pootočilo a hned byla zas francouzská revoluce a vídeňský kongres. A hned potom světová válka.

Taky v němčině jsem měl výhrady. V osmé třídě jsme museli ovládat popis, vyprávění, líčení, umět si napsat životopis.

Dnes už se třeba dívám jinak na povinné prezentace, které po nás naše třídní a češtinářka požadovala - představit nějaké zvíře, nebo třeba pověst, mluvit hezky a zpatra. Považoval jsem to za jakousi buzeraci. Ale že to mělo význam, to jsem pochopil až nyní, když poslouchám některé reference mladších kolegů a žasnu, že neumí dát dohromady smysluplně pár vět o tom, co se dělo na službě. Nebo co se dělalo s pacientem v nemocnici a proč.

Ale nyní, když je koronarovirová karanténa, tento mladý kantor rozděli svou třídu na malé skupiny a přes den se jim věnuje. Přes konference ve watchup se s nimi učí, zadává úkoly i zkouší, rozdává první známky.

Nejdřív probíral jen dějepis a němčinu, tedy svoje předměty. Ale nyní s nimi zkoušel cvičit i angličtinu a matematiku, kterou se musel sám doučovat. Ano, to je hrdina naší doby.