Nejsilnější zážitek - Setkání se smrtí a životem

Psáno k tématu týdne blog.cz

Už podruhé mi admini serveru naběhli na vidle. Nejsilnější zážitek... a bylo mi jasné, že hned vím, o čem budu psát.

Vzpomínám na první setkání se smrtí. Ne s mrtvým člověkem nebo zvířetem, či jeho tělem (nebo jeho zbytky), to už jsme měli dávno za sebou. Ale s jejím majestátem, jak přichází.

Byl jsem medik v třetím ročníku na povinné ošetřovatelské praxi. Jeden z mých prvních nemocných byl asi semdesátiletý pan H. (jméno dodnes pamatuju). Měl nemocné srdce a ležel v nemocnici už předtím, než jsem přišel. Byl velmi příjemný, vzdělaný učitel, rád se se mnou dával do řeči - jak jde škola, kde vlastně studuju, ptal se na koníčky a zájmy.

Na vizitě mě primář vyzval: "Poslechni jeho srdce." Měl na srdci šelest, který - jak se říká - šel slyšet ode dveří, takže i

---

moje tehdy ještě necvičené ucho ho okamžitě poznalo. "Má po infarktu díru

v mezikomorové přepážce," znělo vysvětlení. "To srdce dlouho nevydrží. Volal jsem na kardiochirurgii do Brna, ale prý to už nemá smysl...."

Nevím, zda si ten hovor po vizitě ještě vybavuji přesně, protože je to přece jen strašně dávno, a navíc, tehdy jsem tomu ještě tolik nerozuměl. Ale dál to šlo rychle a ten sled si pamatuju dodnes.

Ještě na vizitě bylo panu H. řečeno: "Zítra Vás pustíme domů. Budete se ale šetřit. Žádná námaha. Tak nanejvýč přibít hřebík na poličku."

Ještě odpoledne vtipkoval a těšil se.

Ráno jsem ho potkal úplně jiného. Seděl v křesle, na nose kyslíkové brýle, a byl bledý tak, že skoro splýval se stěnou za ním. Nechápal jsem, co se děje. Zeptal se lékaře, který tam pracoval (a se kterým jsme si potykali, i když jsem byl jen mladý medik), co jako je. "Nemá šanci," zněla pro mne šokující odpověď, "bylo to jen otázka dní, kdy se to s ním sesype."

Chodil jsem okolo, nevěděl, kam s očima. Ale pan H. se dál pokoušel usmívat, ač byl zesláblý. Odpoledne mě poprosil, ať mu podám čaj. Už nedovedl udržet hrnek. A potom zašeptal větu, kterou pamatuju dodnes: "Pane R., děkuji, že jste mi podal ten čaj. Až budeme příště spolu, tak spolu vypijeme víno."

Za necelé dvě hodiny ho našla sestra při obchůzce mrtvého v posteli. Tak jsem se hned poučil, jak se zaopatřuje tělo zesnulého.

Až později mi byla vysvětlena symbolika toho výroku. ("A já vám říkám, že už neokusím jiného vína až do té doby, než s vámi zasednu k hostině v Božím království." - Pravil Ježíš na konci Poslední večeře - podle Matoušova evangelia Kap. 14 Verš 25).

Takže - věděl to.

Ještě na téže praxi v dalším týdnu umřel na oddělení další muž, s tím jsem si ale už nebyl tak blízký.

A od té doby až podnes nepočítaně mockrát. Někteří přímo pod rukama při neúspěšné reanimaci.

Ale pan H. byl první a na toho se nezapomíná.

xxxxx

Ale aby to nebylo tak pochnurné, tahle práce a studium před ní mi přinesly i opačné zážitky.

V pátém ročníku jsme byli přiděleni v rámci praxe na gynpor na porodnici.

Do té doby jsem o porodnici neměl představu. Sice jsem to znal z knih a praktik, jak se vede porod, ale se třemi dalšími spolužáky (1 kluk a dvě holky) jsme to vyjeveně viděli poprvé. Tenkrát se ještě tak nedbalo na formality, jako souhlas pacienta etc., bylo krátce po revoluci, dnes je možná skoro problém pro medika dostat se k vyšetření a na porodnici.

My jsme byli přiděleni na porodnici ve čtvrtek. Službu konající, poněkud už vyhořelá mladší doktorka ani nezakrývala, jak jsme na obtíž, a dala instrukce - koukejte se, já vás vodit za ručičku nebudu.

Večer jsem ještě vedení porodu studoval. Měl jsem na paměti vyhlášení docenta, který přednášel, a který říkal: "Kdo na porodnici omdlí, ten propadne z praktik. Je jasné, že se neučil, takže neví, co má sledovat. A když neví, co má sledovat, tak je zakočen a švihne sebou."

S rozpaky jsme sledovali hekající maminku, na kterou to přicházelo. Kardiotokometr, kontroly, otevírání branky - na téhle porodnici na to měli speciální značky a šifry do dokumentace.

A tu pokyn - na křeslo. A potom se už začala branka otevírat, doktorka ještě udělala nástřih hráze (au au, to snad zabolelo i mne...) a pamatuji, že z CD přehrávače pustili jako muziku Conquest of Paradise. Touhle melodií tam uvítali život.

Od té doby až dodnes mám tuhle melodii spojenou se zrozením nového života.

Pak se vytáhla ramínka a nakonec človíček. Nejdřív modrý jako šmoula, ale hned začal křičet - a v té chvíli se moje oči zalily slzami. Až mi bylo trapně, před tou mámou a tou mladou doktorkou, pro kterou to byla rutina. Ale - nebyl jsem sám, kdo měl v očích slzy. Všichni mí spolužáci totéž. A všichni se je s rozpaky snažili rychle zakrýt. Jsme přece profesionálové, ne?

K porodům jsem se dostal ještě víckrát. I když mi tento obor - gynpor - asi ze všech, které jsem se musel učit, zůstal nejvzdálenější.

A nakonec jsem se dočkal i narození vlastní dcery.... To už byl ale jiný zážitek. Jiná kapitola. Byl silný, ale v jiných rozměrech....